Castro nepřišel do politického vakua
Kubánská touha po suverenitě je dlouhá a trnitá. Spojené státy, které Havanu zbavily nadvlády Španělska, její suverenitu okleštily tzv. Plattovým dodatkem, který Spojeným státům ponechal možnost intervenovat na Kubě za účelem její „ochrany a stability“ a právo řídit její zahraniční politiku. První americká okupace přišla již roku 1906, v nadcházejících letech následovaly další intervence, ostatní latinskoamerické země nevyjímaje.
Státní suverenita je sice mezinárodně uznávaným právem, její respektování ovšem mnohdy ustupuje velmocenským zájmům, což známe i z československé zkušenosti. Za ideologického boje mezi komunismem a kapitalismem to platilo obzvláště. Země „zadního dvorku“ USA bývaly terčem amerických zásahů, pokud prosazovaly levicovou politiku. Až paranoidní strach ze sovětizace Latinské Ameriky často ústil v dosazování proamerických elitářských krutovládců.
Příčiny intervencí rovněž souvisely s ekonomickou lobby. Spojené státy si vynucovaly výhodné podmínky pro své korporace podnikající v zemích Latinské Ameriky, nejznámější z nich zřejmě United Fruit Company (UFCO). Výhodnými podmínkami se rozuměly nízké či žádné daně, špatné pracovní podmínky, ničení ekosystémů a skupování půdy, infrastruktury a služeb.
Výše shrnutá realita formovala politickou osobnost Fidela Castra a do této reality vstoupil jako vůdce země, když jeho hnutí svrhlo roku 1959 autoritářského a elitářského Fulgencia Batistu, za nímž stály Spojené státy. Castrova revoluce měla spočívat právě v omezení vlivu USA a jejich korporací, elit a ve spravedlivější distribuci bohatství a půdy. Tomuto cíli přizpůsoboval svou domácí i zahraniční politiku, jenže její prosazení proti vůli Washingtonu bylo přinejmenším obtížné. To je třeba zohlednit při hodnocení jeho politických rozhodnutí.
Opozice jako trojský kůň Washingtonu
Castro sledoval osudy levicových reformátorů v Latinské Americe. Nedlouho před svým nástupem k moci svrhly Spojené státy demokraticky zvoleného guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze - a to prostřednictvím guatemalské proamerické elity a armádních činitelů. Árbenz byl svržen z obav šíření „rudé infekce“ – kvůli progresivním sociálním změnám, například vytvořením nyní zcela samozřejmého zákoníku práce, či kvůli pozemkové reformě ohrožující zájmy amerických společností. Převrat uvrhl Guatemalu ve válku trvající přes 30 let.
Terčem následujícího pokusu USA o puč již byl sám Castro, a to pouhé dva roky poté, co se ujal vedení země a začal zahajovat avizované sociální reformy a omezovat moc amerických firem. Invazi v Zátoce sviní Kubánci potlačili rychle, jelikož se zde nezformovala silná opozice, která by invazi podpořila a kterou by recipročně mohl podporovat Washington. To byl klíčový poznatek pro Castra – chápal, že pokud má jeho režim vydržet, opozici je třeba potlačit, aby právě s její asistencí Spojené státy nemohly režim svrhnout. Dalším logickým důsledkem invaze a následujícího hospodářského embarga bylo přimknutí Kuby k Sovětskému svazu.
V dalších desetiletích byl Castro terčem nesčetných a mnohdy bizarních pokusů o svržení a zároveň pozoroval, jak se levicové vlády hroutí v důsledku amerických zásahů. Vláda chilského socialisty Salvadora Allendeho skončila roku 1973 pučem řízeným generálem Augustem Pinochetem. Spojené státy na jedné straně vedly dlouhou a důslednou diskreditační kampaň proti Allendemu a jeho spojencům a na druhé straně podporovaly civilní i vojenskou opozici a opoziční strany. Finanční podpora nesměrovala jen politickým oponentům, ale i médiím.
Podobnou situaci mohl Castro sledovat v Nikaragui. Zde se roku 1979 podařilo levicovým sandinistům svrhnout dlouhou diktaturu Somozovy rodiny, která byla v alianci s USA. Spojené státy začaly poskytovat finanční a vojenskou podporu sandinovské opozici, takzvaným contras, čímž zemi uvrhly ve válečný konflikt trvající deset let. Castro se opět utvrdil v tom, že nechat zformovat opozici či tolerovat neloajální členy v armádě je jako podřezat si větev, na níž sedí.
Strategie proti strategii
Zahraniční politika Washingtonu byla zejména v Latinské Americe determinována nikoli demokratickými pohnutkami,ale především ideologickými a dále ekonomickými. Nejedná se o konspirační teorie – i oficiální web CIA nabízí poměrně detailní záznamy svých operací.
Osvědčenou strategií USA byla podpora domácí opozice vůči levicovým „živlům“, která umožnila Spojeným státům socialistické hlasy systematicky potlačovat – pokud v zemích tato opozice existovala. Castrovou strategií se stalo opozici eliminovat – což se víceméně podařilo a jeho režim přežil, avšak za cenu ignorace lidských práv a šikany médií.
Castrovo hořkosladké vítězství
Castro jednoduše činil rozhodnutí, která se mu jevila racionální k záchraně režimu. Ano, má na svědomí mnoho životů a mnoho zničených životů. Nejde o ospravedlnění, ale o pochopení - Kuba nebyla z těch zemí, která by měla dostatek moci řídit svůj osud suverénně. Castro se o to pokusil a jeho „revoluční“ vláda jako jediná odolala. Vytrvalé úsilí USA o její svržení ji učinilo brutálnější, hospodářské embargo a mezinárodní izolace zemi vyhladověly. Režim zkostnatěl, znelidštěl. Na počátku však stály ideály, které definovaly reálné problémy a nabízely reálná řešení – u klíčového souseda nicméně nedostaly šanci.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
