Zbořil rozjíždí volební týden. Kdo bude na konci klepat u Babiše?

Pane doktore, nastal nový fenomén. Protesty předem proti tomu, jak dopadnou volby a co bude po nich. Zastánci opozice protestují proti tomu, že do výsledků zasáhne prezident, a Milion chvilek protestuje proti výhře opozice. Jaký dojem to na vás dělá?

Je to vlastně jednoduché. To, co se stalo zřejmě nezamýšleným vedlejším produktem Fialovy vlády, je všeobecná ztráta důvěry nejen ve způsob spravování věcí veřejných. Ale také a zejména nedůvěra k osobnostem, které se touto správou, někdo říká vládnutím, věcí zabývají. Zvykli jsme si přísně oddělovat vládní politiku od politiky opozičních stran, a to v jejich nejhorší podobě. V boji o moc jako válce jedněch proti druhým, jako válečnému stavu, kterému je třeba leccos obětovat. Zejména pak ty, kteří s těmi druhými nesouhlasí.

Je jedno, jde-li o boj jedné společenské třídy proti druhé, boj politických stran na půdě Parlamentu, kde má docházet k jednání o věcech veřejných a k porozumění ve prospěch celé obce. A pokud to není možné, nekonat rychlá rozhodnutí, která postrádají budoucnost. Výsledkem politické diskuse mezi politickými stranami, ve skutečnosti mezi občany sdruženými do skupin podle potřeb a zájmů, pak je boj na život a na smrt.

Tuto frázi zde nepoužíváme v nadsázce, ale jako popis reality, ve které se dnes už doslova jedná o život pánů i kmánů. Rodí se strach z budoucnosti jedněch i druhých. K povolebním dohodám dochází jen ve věcech marginálních osobních zájmů, ale i ty přerůstají v zájmy životní.

Svářející se strany přátel a nepřátel pak přirozeně hledají autoritu, která by mohla být odpovědná za všechno dobré i zlé. Může to být pro někoho tatíček Masaryk, pro druhého Edvard Beneš, kteří už byli nominováni jako hlavní protagonisté československého politického divadla. Podobně vstoupili do historie i hlavy socialistického státu a svoji roli stále ještě hrají čtyři poslední prezidenti České republiky. A protože občany trápí nejistota, koho mohou činit odpovědným za svůj úspěch nebo neúspěch, hledají už teď, na koho by svůj neúspěch mohli pověsit jako obnošený havelok.

Pravda ovšem také je, že v posledních volbách se v evropských státech odehrávají věci mimopolitické, hry silových struktur, ať již jde o nositele moci soudní, výkonné nebo ústavodárné. A pokud jsou někteří reprezentanti politických institucí schopni obléknout se do vojenských uniforem, pak je vzhledem k evropským i světovým zkušenostem nezbytné jejich dobré i špatné skutky sledovat s mimořádnou pozorností. Že jedni budou křičet hanba, hanba a druzí sláva, sláva, jak zpívá Jarek Nohavica, můžeme téměř s určitostí předpokládat. Stejně jako to, že první, kdo bude mezi nevinně odsouzenými, bude právě ten Nohavica. Před volbami stejně jako po volbách.

Vláda už vsadila vše na rozšiřování představy, že nebude-li vládnout tato nebo jí podobná vláda, přijde zlý Putin a vše tady zničí. Jak se to vládě daří?

Není to jen česká vláda, ale jsou na tom podobně i vlády mnoha evropských zemí. Ve hře V + W Kat a blázen máme o tom odzpíváno a nikdo to dodnes nedokázal lépe, že Baba Jaga poradila králi, že kdyby líp znal svůj lid, věděl by, co lid chce mít, vážnost, že mu dodá jen kat a blázen. Král že musí kata míti, aby se lid bál, jen bláznovi dovoliti, aby se mu smál… A tak od té doby kraloval kat, blázen a král.

Čím to je, že místo Babišova ANO si občané volící opozici podle průzkumů vybírají spíše menší a vyhraněnější subjekty? Selhává model „catch-all party“?

Je pravda, že ANO 2013 přestalo o sobě mluvit jako o hnutí, které je otevřené všem, kteří jsou kritičtí vůči existujícímu režimu. Dnes už existuje jen nějaké ANO, které si přeje, aby s ním všichni souhlasili.

Vybudovalo si stranické struktury a do nich dosadilo aparátníky v dobrém i špatném slova smyslu. Naučili se televizní hašteřivosti, ve které je důležitější frekvence slov pronesených za dvě až tři minuty než obsah těchto slov, nemluvě ani už o nějaké ideologii. Jejich program je jen trochu kultivovanější než pirátské Pusťte nás na ně!, které ve veřejném diskurzu v sobě skrývá potenciál cesty do zapomnění.

Proto předpokládám, že hledání malých a třeba i dosud neznámých politických stran není nic jiného než seznamování se a doufání v neodcizený, ve smyslu bezobsažný politický program, ve kterém mají slova svou váhu dokonce už i u jednorozměrných občanů. Andrej Babiš už dávno snil o většinovém volebním systému, který skutečně vede k menšímu počtu politických stran a jednoznačnějším volebním výsledkům, ale produkuje stejně hašteřivé vnitrostranické frakce jen s tím rozdílem, že tyto stejně nenávistné boje se odehrávají nikoliv na veřejnosti, ale v jejím stínu.

V Americe má potíže jakýsi komik Jimmy Kimmel, protože nevhodně komentoval smrt Charlieho Kirka. Liberálové piští poté, co sami prováděli cancel culture. Máme se my, konzervativci, řídit heslem ,,nejsme jako oni“?

Heslo Nejsme jako oni je jedním z vrcholů politické demagogie, protože zjednodušuje sociální, ale i kulturní realitu na dichotomii ano, ne, oni a my. Je to stejné jako ta nezničitelná pravice levice, přítel nepřítel.

Kundera vyčítal Havlovi, že není schopný vést diskusi, protože nechápe, že potřebným výsledkem diskutujících je dosáhnout shody ve prospěch obou stran. Dnes ve světě válek a válečníků to vidíme a sledujeme s obavami, protože obě strany války na Ukrajině nebo v Palestině nechtějí ustoupit ze své představy, že je možné jednat o míru jedině se stranou na hlavu poraženou. Gangsterská a westernová kultura euroamerického světa zná jen jednoho vítěze.

Také už Karel Havlíček napsal hezký epigram – co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim, pravil kantor žáku kdesi, tahaje ho za pačesy. Josef Lada to doprovodil obrázkem suchopárného učitele s dlouhými vlasy, který tahá za pačesy nezdárného žáka.

Už v Písmu svatém najdeme slova o času míru a času válek, ve kterých platí pravidlo oko za oko, zub za zub. Víme sice, že už to bylo také v zákoníku Chamurappiho a že to trvalo téměř šest tisíc let, než lidstvo pochopilo, že tato pravidla mohou vést až k sebezničení lidstva. Příběh Palestinců a Státu Izrael je v současné době příkladem, jak je obtížné mluvit o přiměřené obraně a o potrestání viníků bez toho, aby se roztáčelo kolo nenávisti donekonečna. Nebýt jako oni je často téměř nemožné uvádět do sporů o hledání spravedlnosti a dovolil bych si tvrdit, že jsou situace, kdy je to nemožné. Zkusme si jen představit zlidovělý politický song – Zloba a zášť, ať již pominou… a vynechat pokračování těchto slov. … Ať se tvá ztracená vláda do tvých rukou navrátí… a dá nám hodně práce najít v českém dějepisu chvíle, kdy se tomu tak stalo.

Asi nám nezbude než uvažovat nad každým nelidským činem kohokoliv sice z hlediska zorného úhlu věčnosti, ale hledat znovu a znovu důvody jeho vzniku a jeho souvislostech. Vraždění studentů na filozofické fakultě nelze přejít za pomoci policejní zprávy, pamětní desky, rozdat si peníze a zapomenout. Ale jsem nebo nejsme jako on, jako oni a jak dlouho budeme hledat odpověď na otázku, co se to vlastně stalo.

Jak se díváte na možnost, že by po volbách vládla „velká koalice“ ve formě ANO plus ODS nebo KDU-ČSL nebo STAN? To by asi mnozí koukali? Byla by to šance na jakési smíření?

Na české politické scéně bych si nedovolil prorokovat nebo jak se dnes domněle přesněji říká, predikovat téměř nic. Dokonce i nic nového. Příkladem nám budiž právě KDU-ČSL, která byla ve všech vládních koalicích od vzniku republiky. Dokonce i v letech válečných a protektorátních. Myslím, že to byl kdysi Miloslav Kalousek, který tvrdil, že slovo přítel může mít tři stupně – přítel, nepřítel a koaliční partner. Válka růží – modré a oranžové –, kterou vedli Václav Klaus a Miloš Zeman, vyústila ve smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí. Její odpůrci ji dehonestovali jako opoziční smlouvu, což sice nebylo přesné, ale hněv jejích kritiků vyvolávala politická realita, kterou bylo dosažení ústavní většiny obou stran v PČR. Pamatuji, jak tehdy padali do mdlob zákulisní kortešové, kteří svým intelektem na tento trik nedosáhli. Ale bylo to tak nové a proměnlivé, že bouřlivé parlamentní debaty ustaly a změnily se jenom v diskuse o věcech nepodstatných.

Koneckonců ani dnes pomlouvaná dohoda o vytvoření Národní fronty politických stran za účelem obnovy válkou zničeného národního hospodářství v roce 1945 nebyla jenom dílem KSČ a Klementa Gottwalda, ale i ČSSD a národních socialistů za přítomnosti lidovců. Mezi jejími osobnostmi byli i Milada Horáková, Hubert Ripka, Fráňa Šrámek, Petr Zenkl, Bohumil Laušman a Ludmila Jankovcová. A také Jan Masaryk. Oponentů této „opoziční smlouvy“ nebylo mnoho a ještě před rokem 1948 byli svými stranami vylučováni a utíkali do zahraničí (František Kovárna, Helena Koželuhová, mladý Pavel Tigrid…). Proto nejenom na lidovce tehdy platilo později komunisty zneužívané přísloví – trochu pomoct, trochu škodit, to se může vždycky hodit!

Takže po letošních volbách ke smíření asi nedojde, ale jak odpovídalo kdysi nám tak milé Radio Jerevan na otázku, zda bude válka – válka nebude, ale bude takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni! A tak asi budeme zase, jak říkáte, jen koukat.