Představte si, že jste podnikatelem ve zdravotnictví, nikoli přerozdělovatelem veřejných peněz ve státním zařízení či pojišťovně prakticky bez osobní odpovědnosti za hospodářský výsledek. Je to docela lákavý byznys s jistotou, že nikdy o vaše služby nepřestane být zájem. Takže zdánlivě stačí nakoupit zařízení, třeba fotonové zářiče, a začít léčit pacienty, kteří, bohužel, jen tak nezmizí. Až dosud je to poměrně snadné, ale i tak můžete v jednoduché rovnici udělat drobnou chybu.

Rozhodování o způsobu léčby onkologických pacientů vypadá tak, že na počátku je určeno, zda se bude zhoubný nádor operovat, použije se chemoterapie, ozařování nebo kombinace zmíněných metod. Všechny varianty mají svá zdůvodnění, lékaři se rozhodují podle typu nádoru, stavu nemocného a mnoha dalších kritérií. Prakticky vždy se však pacient dříve nebo později vrací do zdravotnického zařízení. Na následnou léčbu, v případě recidivy na novou terapii, na léčbu nežádoucích vedlejších účinků, které fotony s sebou nesou, na další chemoterapii. Můžete si tento proces představit jako tovární linku. Pacient je až do konce života pořád na „výrobním pásu“, kde jsou prováděny další a další úkony. Vstupní náklady jsou sice na první pohled poměrně malé, ale v dalších letech rostou do násobků a v případě chemoterapie se kupříkladu běžně stává, že šplhají k milionovým částkám ročně za jednoho pacienta. To vše je bez jakéhokoliv humbuku hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Nemocnice nabízející takovou službu tak mají jistotu, že všechny její součásti budou mít plno a při rozumném řízení budou také vytvářet zisk.