Když se podíváte na Rusko mediálním jeho obrazem, musíte mít jasno o tom, kdo je v něm hodný, a kdo je zlý. Autokratický reálně doživotní prezident Putin zneužívá svého postavení, a masivně podporuje militaristické síly na území sousedního státu. Utlačuje, když ne rovnou vraždí, své politické odpůrce, umlčuje demokratickou opozici, to vše za zcela nepochopitelného souhlasu velké části vlastního obyvatelstva. Souhlasu vyjádřeného v nepochybně zmanipulovaných průzkumech. Evropský (neo)liberál řve, seč mu jeho genderově vyvážený slovník stačí, že tak to přeci nemůže být, a že s Rusy se nemluví, Rusy je potřeba sankcionovat, a na protest proti jejich zrůdné politice je nezbytné si po večeři přinejmenším nedat viržínko (to je totiž asi maximum, na které máme vojenskou sílu i ekonomickou vyjednávací pozici).

Že tento přístup není konstruktivní, chápe nejen zdravý rozum většinové populace, ale domnívám se, že i řada oněch kvazi liberálních křiklounů sama. Bohužel převažující diskurz je dán, a odchýlit se od něj byť jen o píď znamená být označen za rusofila, nástroj státní propagandy, nebo dokonce Putinem placeného záškodníka.  Pojďme se tedy na Ruskou politiku podívat očima Evropského a spíše konzervativce (vycházím z moderního konzervatismu E. Burkeho). Uvidíme, že i když se v mnoha nešvarech shodneme, řada věcí bude jednoduše vypadat jinak. Udělat bychom to měli nejen z prosté zvědavosti, ale také proto, že existuje mnohem nebezpečnější riziko v podobě islámského terorismu, který zcela evidentně překročil hranici neorganizovaných, vnitřně rozpolcených skupin, a začíná budovat instituce, které pak použije proti nám.

Rusko je jiný svět. Je potřeba se s tím smířit. Očima  i tradičního, nezženštilého, liberála, je to kultura divoká a neuchopitelná, která na jedné straně má skvělé umělce, inženýry, balet i šachisty, na straně druhé ale odmítá svobody jednotlivce, nám tak blízké. Příčinou tohoto stavu je odlišný historický vývoj a hlavně odlišná zkušenost. Důsledkem je mimo jiné to, že tak, jak vypadají Rusové a jejich politika z našeho pohledu šíleně, vypadáme my v jejich očích chaoticky. K tomu není potřeba Putinovské propagandy, fungovalo by to stejně pod kteroukoli jinou autoritou.
Rusko je zvyklé na centralizovanou a poměrně autoritativní vládu, která je pro něj tradiční. Něco podobného máme spojeno s vykořisťováním lidí, ale pro Rusy je to spíše záruka jistoty a bezpečnosti. Centrální vláda je chrání před zlovůlí, kterou by jinak rozpoutali nekontrolovatelní místní vládci a oligarchové. Zajišťuje také elementární (byť z našeho pohledu velmi chudou) míru sociálního zabezpečení. Období, kdy tento druh vládnutí byl vystřídán něčím bližším Evropskému liberálnímu pojetí, ať to byla epizoda po pádu Romanovců, nebo vláda Borise Jelcina, když vezmeme epizody 20. století, jsou ztělesněním úpadku, chaosu a anarchie. Kdybychom se podívali do klasické Ruské literatury, zjistili bychom, že tyto obavy jsou ale mnohem starší, a že jsou velmi hluboce zakořeněny. Pokud právě tyto formu podporuje Evropa a to, co Rusové označují za „západ“, nemůžeme se divit, že jsme pro ně symbolem úpadku, a že se před námi mají tendence chránit a vymezovat.