Význam rozsudku SDEU ve věci C- 98/14 ze dne 11. 6. 2015

Význam rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 98/14 ze dne 11. 6. 2015
(týká se tzv. herní legislativy)

1. Úvodem

Právní úprava tzv. hazardu je natolik trvale aktuální, že stojí za to sledovat i významná rozhodnutí orgánů Evropské unie, která rozvíjejí právní úpravu podnikatelského prostředí ve členských státech Evropské unie. Zvláštním (a živým) pramenem unijního práva je tzv. precedenční právo, které je přímo závazným právem s koordinujícím efektem pro legislativu členských států. Katedra, která uvedený názor na význam rozsudku předkládá, se dlouhodobě zabývá jak tzv. herním právem (dr. K. Kramář), tak i významem práva Evropské unie pro veřejnoprávní systém České republiky.

2. Spor v původním (tj. maďarském) řízení a povaha tzv. maďarského rozhodnutí

Předmětem řízení je žádost městského soudu v Budapešti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU , podaná v rámci vnitrostátního řízení ve věci pěti společností provozujících loterie, jakožto žalobkyň, proti Maďarsku.

Loterijní společnosti, jakožto žalobkyně v původním řízení, jsou obchodními společnostmi, které až do nabytí účinnosti novelizačního zákona z roku 2012 provozovaly výherní hrací přístroje v hernách. Činnost provozovaly především prostřednictvím přístrojů pocházejících z jiných členských států a část jejich klientely tvořili občané EU na dovolené v Maďarsku.

Podle maďarské právní úpravy platné od 16. 8. 1991 do 9. 10. 2012 mohly být na základě správních povolení udělovaných úřady pověřenými inspekcí hazardních her výherní hrací přístroje provozovány v kasinech a hernách. V letech 2011 a 2012 došlo v Maďarsku ke dvěma novelizacím zákona č. XXXIV z roku 1991, o organizaci hazardních her, (dále jen „novelizace z roku 2011“ a „novelizace z roku 2012“).

Novelizací z roku 2011 došlo k následujícím změnám:

*Dřívější paušální daň z provozovaného hracího přístroje v hernách se zvýšila ze 100 000 HUF (maďarských forintů) na 500 000 HUF, u přístrojů provozovaných v „elektronických kasinech“ se paušální daň zvedla ze 120 000 HUF na 700 000 HUF, (oboje s účinností od 1. 11. 2012).

*Byla též zavedena poměrná daň z her při provozování výherních hracích přístrojů v hernách, pokud čisté příjmy připadající na jeden přístroj dosáhnou nebo překročí za dané čtvrtletí částku 900 000 HUF. Tato daň byla stanovena na 20% z části čistých čtvrtletních příjmů z přístroje převyšující 900 000 HUF.

*Od ledna 2013 měly být nově hrací přístroje v hernách pevně připojeny k centrálnímu serveru, provozovanému obchodní společností splňující určité předepsané podmínky, k němuž měla mít inspekce hazardních her přístup v reálném čase.

Novelizací z roku 2012 pak došlo ještě k dalším změnám:

*Výhradní právo na provozování výherních hracích přístrojů bylo přiznáno pouze herním kasinům.

*Povolení k provozování výherních hracích přístrojů v hernách, jež byla vydána před nabytím účinnosti této novelizace, pozbyla platnosti ke dni následujícímu nabytí účinnosti zákona a pořadatelům hazardních her byla uložena povinnost do patnácti dnů po tomto datu povolení vrátit daňovým orgánům.

Dne 30. 9. 2011, tedy den po vyhlášení novely z roku 2011, maďarská vláda oznámila Evropské komisi znění tohoto zákona, avšak neuvedla, že zvýšení daní zavedené novelizací spadá do působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, ve znění směrnice Rady 2006/96/ES (dále jen „směrnice 98/34“). Moratorium stanovené v čl. 9 odst. 1 této směrnice nebylo dodrženo.

Zavedení systému provozování výherních hracích přístrojů na základě centrálního serveru, jak bylo upraveno v novelizaci z roku 2011, bylo nakonec zrušeno maďarským zákonodárcem, který dne 2. 10. 2012 přijal novelizaci z roku 2012, která zakázala provozování výherních hracích přístrojů mimo kasina. K odůvodnění tohoto zákazu zákonodárce uvedl předcházení trestné činnosti a hráčské závislosti, jakož i důvody ochrany veřejného zdraví v souvislosti s předcházením hráčské závislosti. Tento zákon nabyl účinnosti dne 10. 10. 2012, tj. den po jeho vyhlášení. Den nato, tedy 11. 10. 2012, pozbyla ze zákona platnosti povolení k provozování výherních hracích přístrojů v hernách, aniž zákonodárce stanovil jakoukoli náhradu dotčeným provozovatelům.

Dne 1. 10. 2012 maďarská vláda oznámila Komisi návrh novelizace z roku 2012, který označila jako finanční opatření ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34. Podle čl. 10 odst. 4 této směrnice se neuplatnilo žádné moratorium. Dne 15. 10. 2012 Komise sdělila Maďarské vládě nesouhlas s uvedeným označením. Vláda se pak dovolávala existence naléhavých důvodů ve smyslu čl. 9 odst. 7 uvedené směrnice.

Žalobkyně v původním řízení podaly k Městskému soudu v Budapešti žalobu proti maďarskému státu, kterou se domáhaly náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku uplatnění některých ustanovení novelizace z roku 2011 a novelizace z roku 2012 (spočívající zejména v uhrazení daní z her, znehodnocení výherních hracích přístrojů a nákladů vynaložených v rámci původního řízení).

Usnesením ze dne 13. 2. 2014 se vnitrostátní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru patnáct předběžných otázek, které soud posoudil v několika krocích následovně:

3. Posouzení předběžných otázek ze strany Soudního dvora Evropské unie (SDEU)

Nejprve se SDEU zabýval svou pravomocí k podání odpovědi na položené předběžné otázky. Maďarská vláda tuto pravomoc zpochybnila. SDEU konstatoval, že takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, (které jsou použitelné bez rozdílu ve vztahu k maďarským státním příslušníkům i příslušníkům ostatních členských států), mohou spadat do působnosti ustanovení týkajících se základních svobod zaručených SFEU zpravidla pouze v rozsahu, v němž se použijí na situace mající souvislost s obchodem mezi členskými státy. V projednávané věci je patrné, že část klientely žalobkyň v původním řízení tvořili občané Unie na dovolené v Maďarsku. Též je možné, že provozovatelé usazení na území jiných členských států než Maďarsko měli nebo mají zájem otevřít herny na maďarském území. SDEU má tedy pravomoc o předběžných otázkách rozhodnout.

SDEU posoudil předběžné otázky nikoliv v předloženém pořadí, ale ve skupinách spolu vzájemně souvisejících otázek.

4. První a druhá otázka

První otázka se týká slučitelnosti s čl. 56 SFEU takové (nediskriminační) vnitrostátní úpravy, která prostřednictvím jediného aktu a bez přípravného období pětinásobně zvyšuje předchozí přímou daň odváděnou z výherních hracích přístrojů (VHP) provozovaných v hernách, a zavádí poměrnou daň z her s procentní sazbou, omezující činnost provozovatelů hazardních her v hernách.

Druhá otázka se zabývá článkem 34 SFEU , konkrétně tím, zda do jeho působnosti spadají výše uvedené vnitrostátní předpisy, když tyto ve svém důsledku omezují dovoz výherních hracích přístrojů do Maďarska z území EU.

Úvodem SDEU konstatoval, že případný dopad výše uvedených vnitrostátních předpisů na dovoz VHP do Maďarska může být pouze nepřímý a i kdyby takový předpis mohl bránit dovozu VHP v rozsahu, v němž omezuje jejich provozování, není SDEU s to, vzhledem k nedostatku dalších bližších informací a údajů, v rámci tohoto řízení odpovědět na druhou předběžnou otázku. Obecně též platí, že na provozování VHP se vztahují ustanovení smlouvy o volném pohybu služeb, zatímco na dovoz VHP se vztahují ustanovení smlouvy o volném pohybu zboží. Dotčená vnitrostátní úprava bude tedy zkoumána pouze z hlediska čl. 56 SFEU.

Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že novelizace z roku 2011 tím, že drasticky zvýšila daně z provozování VHP v hernách, zabránila rentabilnímu provozování těchto přístrojů provozovateli heren, a tím přiznala faktické výhradní právo k provozování této činnosti provozovatelům kasin. Je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda účinkem zvýšení daní stanoveného v novelizaci z roku 2011 bylo omezení provozování VHP pouze na kasina, na která se toto zvýšení nevztahovalo.

Uvedené zvýšení by tak mělo účinek srovnatelný s účinkem zákazu provozování VHP mimo kasina, jenž je podle ustálené judikatury považován za překážku volného pohybu služeb.

Závěr: Na první otázku odpověděl SDEU tak, že „takový vnitrostátní právní předpis, který je dotčen v původním řízení a který bez stanovení přechodného období pětinásobně zvyšuje paušální daň z provozování VHP v hernách, a navíc zavádí poměrnou daň z téže činnosti, omezuje volný pohyb služeb zaručený článkem 56 SFEU, pokud je způsobilý volný pohyb služeb spočívajících v provozování VHP zakázat, bránit mu nebo jej činit méně atraktivním, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.“

5. Osmá a devátá otázka

Osmá a devátá otázka se ptají, obdobně jako první a druhá otázka, na soulad se články 56 a 34 SFEU, v tomto případě se však otázky týkají novelizace z roku 2012, která bez stanovení přechodného období nebo náhrady provozovatelům heren zakazuje provozování VHP mimo kasina. Představuje uvedená novelizace z roku 2012 omezení volného pohybu zboží a služeb zaručeného články 34 a 56 SFEU?

Jak již bylo vysvětleno výše, uvedený vnitrostátní právní předpis je třeba zkoumat pouze z hlediska článku 56 SFEU.

Závěr: Na osmou otázku odpověděl SDEU tak, že „takový vnitrostátní právní předpis, který je dotčen v původním řízení a který bez stanovení přechodného období nebo náhrady provozovatelům heren zakazuje provozování VHP mimo kasina, představuje omezení volného pohybu služeb zaručeného článkem 56 SFEU.“

6. Třetí, čtvrtá, desátá a jedenáctá otázka

Jejich podstatou je dle SDEU to, do jaké míry mohou být omezení, jež mohou vyplývat z takových vnitrostátních právních předpisů, které jsou dotčeny v původním řízení, přípustná na základě odchylných opatření výslovně stanovených článcích 51 a 52 SFEU, jež se v dané oblasti použijí na základě čl. 62 SFEU, nebo odůvodněna v souladu s judikaturou SDEU naléhavými důvody obecného zájmu. Jedná se zde tedy o to, zda lze omezení vyplývající z výše uvedených novelizací podřadit pod články 51 či 52 SFEU, tedy zda jsou na základě těchto článků taková omezení přípustná.

SDEU předeslal, že je na místě obě dvě novelizace zkoumat společně, jelikož zákonodárce uplatnil k jejich odůvodnění stejné cíle. Je vhodné zde ocitovat, co SDEU připomenul, s odkazem svou judikaturu (rozsudky ve věci Dickinger a Ömer, C – 347/09 nebo Digibert a Albers, C – 156/13), a to, že „právní úprava hazardních her patří mezi oblasti, v nichž mezi členskými státy existují výrazné rozdíly morální, náboženské a kulturní povahy. Při neexistenci harmonizace na unijní úrovni mají členské státy v zásadě možnost stanovit cíle své politiky v oblasti hazardních her, případně přesně vymezit požadovanou úroveň ochrany.“

SDEU posoudil výše uvedené novelizace z několika hledisek, a to

- Z hlediska odůvodnění omezení volného pohybu služeb, jež členský stát uvedl

- Z hlediska přiměřenosti překážek ve vztahu k čl. 56 SFEU

- Z hlediska obecných zásad unijního práva a zejména základních práv zaručených Listinou základních práv Evropské unie, zde podrobně rozebrán soulad dotčených vnitrostátních předpisů se zásadou právní jistoty a ochrany legitimního očekávání a s právem na vlastnictví.

Závěr: Na třetí, čtvrtou, desátou a jedenáctou otázku odpověděl SDEU tak, že „omezení volného pohybu služeb, která by mohla vyplývat z takových vnitrostátních právních předpisů, jaké jsou dotčeny v původním řízení, mohou být naléhavými důvody odůvodněna pouze, pokud vnitrostátní soud dospěje po celkovém posouzení okolností, za nichž byly tyto předpisy přijaty a uplatňovány, k závěru,

- že předně sledují skutečně cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami, přičemž pouhá skutečnost, že omezení hazardních her je akcesoricky přínosem pro rozpočet dotyčného členského státu prostřednictvím daňových příjmů, není na překážku tomu, aby se na toto omezení nahlíželo jako na předně sledující skutečně takové cíle,

- že sledují takové cíle koherentním a systematickým způsobem,

- že splňují požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i práva na vlastnictví.“

7. Šestá a třináctá otázka

Podstatou těchto otázek, které je třeba zkoumat společně, je dle SDEU to, zda čl. 1 bod 11 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní ustanovení, jako jsou daňová pravidla stanovená v novelizaci z roku 2011 a zákaz provozování VHP mimo kasina zavedený novelizací z roku 2012, představují „technické předpisy“ ve smyslu tohoto ustanovení, jejichž návrhy musí být předmětem sdělení podle čl. 8 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice.

SDEU zkoumal, zda daňové normy, obsažené v novelizaci z roku 2011 mohou být označeny jako „technické předpisy de facto“, přičemž dospívá k negativnímu závěru. Nejsou totiž doprovázeny žádnou technickou specifikací nebo jiným požadavkem, jehož dodržování má zajistit, ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice.

Pokud jde o novelizaci z roku 2012, SDEU připomněl svou judikaturu, dle které takové vnitrostátní opatření, které provozování některých hazardních her vyhrazuje přímo kasinům, představuje „technický předpis“ ve smyslu zmíněného ustanovení čl. 1 bodu 11 směrnice, pokud může podstatně ovlivnit povahu výrobků užívaných v tomto kontextu nebo jejich uvádění na trh. Takový zákaz provozování VHP mimo kasina, jaký byl zaveden novelizací z roku 2012, přitom může podstatným způsobem ovlivnit uvádění těchto přístrojů na trh, (přičemž se jedná o zboží, na nějž se může vztahovat článek 34 SFEU), a to tím, že omezí jejich distribuční kanály.

Závěr: Na šestou a třináctou otázku proto SDEU odpověděl tak, že „čl. 1 bod 11 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že:

- ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která pětinásobně zvyšují paušální daň z provozování VHP v hernách a navíc zavádí poměrnou daň z téže činnosti, nejsou „technickými předpisy“ ve smyslu uvedeného ustanovení a že

- ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která zakazují provozování VHP mimo kasina, jsou „technickými předpisy“ ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice, jejichž návrhy musí být předmětem sdělení podle čl. 8 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice.“

8. Pátá a dvanáctá otázka

Jedná se zde o to, zda cílem článků 34 a 56 SFEU je přiznat práva jednotlivcům, takže jejich porušení členským státem, (a to i v důsledku legislativní činnosti tohoto státu), zakládá právo jednotlivců na získání náhrady škody vzniklé v důsledku tohoto porušení od tohoto členského státu. (S odkazem na předchozí odůvodnění nezkoumání dotčené vnitrostátní legislativy pod úhlem čl. 34 zkoumal SDEU tuto problematiku pouze ve vztahu k čl. 56 SFEU).

SDEU úvodem připomněl, že zásada odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením evropského práva je platná bez ohledu na orgán členského státu, jehož jednáním nebo opomenutím bylo porušení způsobeno. Vztahuje se tudíž i na zákonodárný orgán.

Dále, podle ustálené judikatury SDEU uznává unijní právo nárok na náhradu, jsou-li splněny tři podmínky, a sice, že:

- Cílem porušené právní normy je přiznání práv jednotlivcům

- Porušení je dostatečně závažné

- Existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která přísluší členskému státu, a škodou způsobenou poškozeným.

Závěr: Na pátou a dvanáctou otázku proto SDEU odpověděl tak, že „cílem článku 56 SFEU je přiznat práva jednotlivcům, takže jeho porušení členským státem, a to i v důsledku jeho legislativní činnosti, zakládá právo jednotlivců na získání náhrady škody vzniklé v důsledku tohoto porušení od tohoto členského státu, pokud je uvedené porušení dostatečně závažné a pokud mezi tímto porušením a vzniklou škodou existuje přímá příčinná souvislost, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.“

9. Sedmá a čtrnáctá otázka

Zde se opět jedná o právo jednotlivce na náhradu škody, ovšem ve vazbě na porušení směrnice 98/34. Dle SDEU z judikatury vyplývá, že ačkoli směrnice 98/34 má zaručit volný pohyb zboží prostřednictvím předběžné kontroly, tato směrnice nijak nevymezuje materiální obsah právní normy, na jejímž základě musí vnitrostátní soud rozhodnout jím projednávaný spor. Uvedená směrnice tedy nezakládá práva a povinnosti jednotlivcům (viz rozsudek Unilever, C – 443/98).

Závěr: Na sedmou a čtrnáctou otázku je proto třeba odpovědět tak, že „cílem článků 8 a 9 směrnice 98/34 není přiznat práva jednotlivcům, takže jejich porušení členským státem nezakládá právo jednotlivcům na získání náhrady škody vzniklé v důsledku tohoto porušení od tohoto členského státu na základě unijního práva.“

10. Patnáctá otázka

Zde se vnitrostátní soud táže, do jaké míry má skutečnost, že se takové vnitrostátní právní předpisy, jaké jsou dotčeny v původním řízení, týkají oblasti spadající do pravomoci členských států, vliv na odpovědi, jež mají být podány na pátou, sedmou, dvanáctou a čtrnáctou otázku, (tedy otázek týkajících se práva jednotlivce na náhradu škody vyplývajícího z porušení dotčených článků SFEU, resp. směrnice 98/34).

SDEU konstatoval, že zde stačí připomenout povinnost členských států dodržovat při výkonu svých pravomocí unijní právo, a zejména základní svobody zaručené Smlouvou, které se uplatní na takové situace jako ve věci v původním řízení, které spadají do působnosti unijního práva. Za těchto podmínek musí být důvody uplatněné členským státem na podporu omezení uvedených svobod vykládány ve světle základních práv, a to i tehdy, když se toto omezení týká oblasti spadající do pravomoci tohoto členského státu, pokud předmětná situace spadá do působnosti unijního práva (viz rozsudek Akerberg Fransson, C - 617/10).

Závěr: Na patnáctou otázku tedy SDEU odpověděl, že „skutečnost, že se takové vnitrostátní právní předpisy, jaké jsou dotčeny v původním řízení, týkají oblasti spadající do pravomoci členských států, nemá vliv na odpovědi, jež mají být podány na otázky položené předkládajícím soudem.“

Shrnutí

Maďarská vnitrostátní právní úprava loterijních her, respektive její dvě novelizace z let 2011 a 2012, jsou zde podrobeny zkoumání souladu s unijními předpisy. U některých otázek je pouze poskytnuto vodítko vnitrostátnímu soudu, jakými otázkami se má v řízení zabývat, u jiných otázek je poskytnuta ze strany SDEU přímá odpověď.

Prvním okruhem je problematika souladu vnitrostátní úpravy s čl. 56 SFEU, tedy s principem volného pohybu služeb v rámci EU. Z rozhodnutí v předmětné věci vyplývá, že rozhodující je faktický stav věcí v tom smyslu, zda uvedené daňové zvýšení mělo ve skutečnosti účinek srovnatelný s účinkem zákazu provozování VHP mimo kasina. Takový zákaz je dle ustálené judikatury ESD totiž považován za překážku volného pohybu služeb. Nejen tedy výslovný zákaz provozování určité činnosti, ale např. i daňové zatížení takové síly, která se v podstatě rovná zákazu, bránění nebo snížení atraktivity, lze kvalifikovat jako rozporný s čl. 56 SFEU. (Zkoumání těchto skutečností zde SDEU ponechává na vnitrostátním soudu).

Dále SDEU činí již přímo závěr, že zákaz provozování VHP mimo kasina, bez stanovení přechodného období nebo náhrady provozovatelům heren, představuje omezení volného pohybu služeb zaručeného článkem 56 SFEU.

Zatřetí SDEU poskytl určitá vnitrostátnímu soudu určitá vodítka v tom směru, jaká kritéria by měly vnitrostátní předpisy, omezující v nějakém směru volný pohyb služeb, splňovat, aby mohly být tyto předpisy považovány za vyhovující požadavkům evropského práva. Z odpovědi na třetí otázku (a další přidružené otázky) jasně vyplývá, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení hazardních her. Omezení uložená členskými státy však musí být přiměřená a nepřekračovat meze toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle. S tím souvisí i soudem vyslovený požadavek na koherentnost a systematičnost vnitrostátních předpisů. Současně je třeba zajistit, aby tyto předpisy splňovaly požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i práva na vlastnictví. Z textu je patrné, že ač SDEU ponechává hodnocení výše uvedených kritérií na vnitrostátním soudu, jeho úvahy naznačují, že přijatá vnitrostátní úprava daným kritériím nevyhovuje.

Další okruh otázek souvisí se směrnicí 98/34 a potřebou notifikovat Komisi výše uvedené novelizace s tím, že spadají pod „technické předpisy“ ve smyslu této směrnice. Dle SDEU spadá pod uvedenou směrnici pouze předpis zakazující provozování VHP v kasinech, nikoli předpis zvyšující daňové zatížení.

V dalších dvou bodech zkoumal SDEU právo jednotlivce na náhradu škody vzniklé porušením jednak článků 34 a 56 SFEU, dále pak porušením směrnice 98/34. Stěžejní je zde předpoklad, aby porušené ustanovení zakládalo práva jednotlivcům. V prvním případě (čl. 56 SFEU) tento materiální předpoklad splněn je, tudíž právo jednotlivce na náhradu škody je založeno, ve druhém případě (směrnice 98/34) nikoli.

Závěrem SDEU konstatuje, že skutečnost, že se vnitrostátní právní předpisy, jaké jsou dotčeny v původním řízení, týkají oblasti spadající do pravomoci členských států, nemá vliv na odpovědi, jež mají být podány na otázky položené předkládajícím soudem.

Uvedený rozsudek má zásadní význam pro českého zákonodárce a jeho legislativní činnost na poli loterijních her. Je třeba dodržet všechna kritéria vyplývající z předmětného rozsudku (viz zejména odpověď na třetí a k ní přidružené otázky), jakož i z další judikatury SDEU v této oblasti. Jejich nerespektování by vedlo k tomu, že přijaté předpisy by nebyly konformní s evropským právem, přičemž porušení těch ustanovení evropského práva, která přiznávají práva jednotlivcům (tedy i právnickým osobám), by zakládalo jednotlivcům právo na náhradu škody ze strany státu.

Prof. et Doc. JUDr. Karel Klíma, CSc., dr. hab.,
Katedra právních disciplin a veřejné správy, vedoucí katedry,
Metropolitní univerzita Praha

Mgr. Petra Kůsová,
advokátka, Praha

[1] Čl. 267 SFEU: Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:

a) Výkladu Smluv,

b) Platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.

Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce.

Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.

Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhode Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.

[2] Čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice stanoví: Členské státy odloží přijetí návrhu technického předpisu o tři měsíce ode dne, kdy Komise obdrží sdělení podle čl. 8 odst. 1.

Čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice stanoví: S výhradou článku 10 členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy a kdy postačí informace o dotyčné normě. Členské státy současně sdělí Komisi důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

[3] Čl. 56 SFEU ve větě první stanoví: Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.

[4] Čl. 34 SFEU stanoví: Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.

[5] Čl. 51 SFEU stanoví: Ustanovení této kapitoly se v členských státech nevztahují na činnosti, které jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozhodnout, že na určité druhy činností se ustanovení této kapitoly nepoužijí.

Čl. 52 SFEU stanoví: Ustanovení této kapitoly a opatření přijatá na jejich základě nevylučují užití těch ustanovení právních a správních předpisů, které stanoví zvláštní režim pro cizí státní příslušníky z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

Čl. 62 stanoví: Pro otázky upravené touto kapitolou se použijí články 51 až 54

[6] Čl. 56 SFEU (v úvodu Kapitoly 3: Služby) stanoví: Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozšířit použitelnost této kapitoly též na poskytovatele služeb, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí a kteří jsou usazeni v Unii.