Zbyněk Fiala: Bílá kniha o Evropské unii

Bílá kniha o budoucnosti Evropy bude nejdůležitějším dokumentem, který bude předložen vrcholné schůzce EU v závěru týdne. Předkládá ji Evropská komise a obsahuje pět scénářů, jak by mohla integrovaná Evropa vypadat roku 2025. Předseda komise Jean-Claude Juncker doporučuje myslet mimo krabici – scénáře jen naznačují možné směry, ale je třeba zvažovat i další možnosti.

Otevírá to standard (scénář „jedeme dál“), následovaný ústupem k nejjednoduššímu („nic než jednotný trh“). Alternativou je „dělat méně, ale efektivněji“. Ideálním cílem je vytvoření dalších společných funkcí, které už patří federálnímu uspořádání. Nicméně poprvé je předložena i jasná hrozba, že kdo nechce, nemusí, rychlejší část EU se obejde i bez něj (scénář „kdo chtějí víc, dělají víc“).

Je to jen shodou okolností, že nové kolo debat o budoucnosti Evropské unie se odehrává u příležitosti 60. výroční Římských smluv. Skutečný zdroj změn spočívá v neřešených krizích, které jsou důsledkem nejen ideologické zaslepenosti a bezbřehé chamtivosti, ale taky nedokončené integrace. Společná měna nemůže fungovat bez společné fiskální politiky. Ale jak se k ní dopracovat, aby jedni nebyli jen od toho, že pořád platí, a druzí, že pořád kasírují?

Přitom není jasné ani to, kdo je kdo. Například výhrůžky Česku, že by mohlo přijít o příjmy z evropských fondů, když nepřistoupí na uprchlický příděl, jsou směšné, když porovnáme, že čistý příspěvek od bohatších států unie do Česka činí méně než pětinu toho, co tam odvádíme na dividendách a dalších podílech z hospodaření zahraničních firem v Česku.

Za to si ale můžeme sami, to k nám nepřivezly tanky.

Podobně jsem si Bílou knihu pročítal a napadlo mne, že vystavěna jako příběh: Něco děláme (scénář „jedeme dál“), ale je obtížné dosáhnout shody. Proto bychom mohli aktivity EU ořezat o vše, na čem se nedohodneme (scénář „nic než jednotný trh“).

Podle tohoto scénáře bude většina vztahů řešena na bilaterální úrovni. Pro ČR to znamená, že proti Německu nebudeme vystupovat jako člen uskupení, které nám rezervuje mnohá procesní práva, ale jako malá kolonie, která nesmí poplést, co se jí diktuje. Naší jedinou zbraní budou „závody ke dnu“, kde prokážeme takovou ochotu dělat zadarmo a ožebračit národní rozpočet, že nás to vyšvihne na horní příčky žebříčku konkurenceschopnosti.

Vedle nás se rozjede skupina, která přeřadila na vyšší rychlost integrace (scénář „kdo chtějí, dělají víc“). Vznikne dvourychlostní Evropa, ve které mají naše stížnosti a výhrady roli poznámek pod čarou. Fakticky jde o užší spolupráci některých zemí eurozóny. Tam nejsme, proto míříme z kola ven.

Řekněme, že to zaznělo jen jako hrozba a EU zareaguje - jasně, pokud chceme udržet zájem obyvatelstva na integraci, musí přinášet jasné výsledky. Scénář „méně, ale efektivněji“ zintenzivňuje spolupráci v oblasti inovací, obchodu, bezpečnosti, migrace, ochraně hranic a obrany.

Nabízí také velké společné projekty pro snižování uhlíku a digitalizaci. Koncentruje pozornost na spolupráci ve vesmíru, při budování špičkových technologických klastrů a regionálních energetických soustav. Společná ochrana hranic je doplněna společnou azylovou agenturou. Na druhou stranu, v oblasti ochrany spotřebitele nebo životního prostředí a zdraví bude harmonizace omezena jen na nejnutnější minimum. Ať si to národní vlády hlídají samy.

Ale i tohle je prezentováno spíše jako selhání. Konzervuje to všechny choroby unie, kdy EU je rozdělena na země s eurem a bez eura. Nechcete zůstat stranou? Pak je tu jasný projekt federalizace, který je obsažen ve scénáři s krycím označením „uděláme víc společně“.

Předpokládá, že členské země se shodnou na oblastech, kde společně dosáhnou lepšího výsledku. Závody ke dnu jsou zrušeny, vzniká společná daňová politika a dokonce i vlastní rozpočtové zdroje EU. Nejsou konkretizovány, ale základ by mohla tvořit daň z finančních transakcí. Nabízí se tak přímočařejší řešení regionálních rozdílů a odpovědí na šoky.

Ze všech scénářů Bílé knihy tak jsou realistické jen dva, a sice dvourychlostní Evropa a federalizace. Ve skutečnosti tu jsou jen federalizační scénáře, jeden by se odehrál jen v eurozóně a druhý i se zahrnutím těch členských zemí, které mají (dočasně) vlastní měnu. Pro nás to znamená, že pokud nám ujede evropský rychlík (scénář dvourychlostní Evropy), zůstane slabá česká vláda na naše mafiánské struktury sama, a ty si ji snadno ochočí. Proto má tento scénář u nás tak intenzívní mediální podporu.

Zjednodušeně se jedná o to, zda máme přijmout euro a přistoupit na daňovou a sociální harmonizaci. Když posloucháte naše velikány, zaznívá rozhodné ne, které je podloženo bezpočtem důvodů. Neuvádí se pouze to, že stávající česká politika nás po všech peripetiích polistopadového vývoje uvedla do postavení evropské chudiny, daleko od unijního průměru, kterému se navíc vzdalujeme. Devět z deseti českých občanů žije pod úrovní německé hladiny ohrožení bídou. A je-li špatný výsledek, budou špatné i argumenty.

Neznamená to, že stávající představy o perspektivách EU nesmrdí. Ve všech scénářích se vývoj testuje společnou azylovou politikou nebo aspoň její koordinací. Právem někoho sem poslat. Stejně tak usilují o to, aby Brusel měl rozhodující slovo ve věci obchodu, neboli ve vyjednávání obchodních smluv jako byl nenáviděný – a zamrzlý – TTIP.

Velice nabubřelé – ale v tom jsme v Česku o prsa vpřed – jsou řeči o potřebě posilování obrany, čímž se myslí nafukování zbrojních rozpočtů a spolu s trpělivými provokacemi, abychom nepřišli o udržitelnou sadu nepřátel.

U nás vládne představa, že federalizace znamená totální likvidaci národní suverenity. Když pominu, že nelze likvidovat, něco, co nemáme, jedná se o změnu cest pro vznik demokratických rozhodnutí, nikoliv o popření demokracie. Ale předpokládá to schopnost demokraticky jednat. Svoboda není právo osolit slabší, jak se u nás traduje, ale příležitost pro zodpovědné hledání alternativ. Kdo nehledá, nenajde.

Dojde-li na federalizaci, nepředpokládá to slabé vlády, ale naopak vlády silné, schopné vyjednávat a vytvářet koalice na Evropské radě. I federalizovaná EU se bude řídit rozhodnutími vlád, jen bude tato rozhodnutí koordinovaně provádět ve společných orgánech. Slabá vláda je však neštěstí ve všech alternativách, na takové se prostě nedá vydělat za žádných okolností. První kolo pro řešení slabin EU prostě musí proběhnout doma.

Dnešní EU rozhodně není dokonalá, ale koho jsme tam navolili, toho tam máme. A kdo nevolil, ten podpořil ty největší blby, protože oslabil konkurenci. Vedle toho tolerujeme, to je taky chyba veřejnosti, že partaje, které se ucházejí o vládní odpovědnost, vnímají EU jen jako zdroj peněz a případnou výmluvu: „To my ne, to Brusel.“

Žádoucí představa EU jako reprezentanta lidí, nikoliv hladových finančníků a kompradorů, se musí politickým stranám vnutit. To mohou udělat jen občanští aktivisté, kteří nejsou vázáni omezením stranických čekatelů na funkci. Jejich činnost proto nutně musí dostat i evropský rozměr. Musí být sami schopni se na něčem dohodnout, a potom to taky u veřejnosti prosadit, aby se podle toho rozhodovala ve volbách. Jinak nám nepomůže ani Pámbu, natož Junker.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.