Při jedné veřejné ekonomické diskusi na začátku roku 2010 nad rýsujícím se astronomickým schodkem veřejných rozpočtů, který byl fakticky promrhán, místo aby byl využit na protikrizová opatření, zazněly dvě typické špatné predikce. První – úrokové náklady státních dluhopisů porostou, a druhá - bude vůbec obtížné tyto dluhopisy prodat, protože bude velká konkurence (všechny státy budou potřebovat hodně peněz).

Když se dnes ohlédneme, vidíme, že to dopadlo přesně opačně. Úrokové náklady rostou jen těm nejzadluženějším – a to ještě jen na jižním křídle EU, zatímco třeba Británie nemá problém. Záchranné operace eurozóny si nedělají s vývojem na severu starosti, přestože třeba Belgie dlouho figurovala mezi těmi, kdo přicházejí na řadu.

Také s poptávkou po státních dluhopisech to není stejné. Některé koupí jen Evropská centrální banka a předstírá, že je neháže rovnou do stoupy, a po některých, jako jsou německé, francouzské, belgické (ale i české), je poptávka dobrá. Nemluvě o amerických T-bills, kde investoři ignorují pokusy ratingových agentur zasáhnout do předvolebního boje snížením hodnocení státního dluhu USA. Ekonomika USA ostatně rostla rychleji než dluh, takže souhrn federálního, státního a spotřebitelského zadlužení klesl ze 3,59 násobku HDP z roku 2008 na 3,29 - nejnižší úroveň od roku 2006 (což zase ignorují ratingové agentury).

Faktem tedy je, že i seriózní ekonomové se mýlili v klíčové věci ocenění a prodejnosti českého státního dluhu. Vzniká zákonitá otázka, proč?