Zbyněk Fiala: Něco zaplatíme, něco zapřem

Zadruhé neví, o jaké daně se může opřít. Není jasné ani to, kolik se za co vydá. Například kdy a kolik peněz se bude vracet z evropských fondů. Neméně otevřené jsou náklady penzijní reformy, která má zajistit hezké stáří správcům fondů, ale neobejde se bez naivků, kteří se dobrovolně rozhodnou do systému přispívat. A pak je tu ta drobnost, 59 miliard korun finančních náhrad pro církve, aby konečně uvěřily, že Bůh existuje. Tady zase vládne snaha předstírat, že podobně fiktivní je celá částka a o peníze vlastně ani nejde.

Poslanecká sněmovna konečně dostala příležitost, aby se zabývala státním rozpočtem na příští rok, i když vhodnější by asi bylo, ještě to o chvíli odložit. Jistě, už teď je na rozpočet pozdě, ale stále nejsou známy základní parametry, o které se může opřít.

Především není jasné, jak to bude s DPH. Bude platit ta, která platí, nebo ta, která neplatí? Platí loni přijatá sjednocená sazba 17,5 procenta, ale to dnes způsobuje i knížeti špatné spaní, protože sjednocení sazby žádné nové peníze nepřinese. Bylo věcí ideologické čistoty, pouhou otázkou krásy. Jenže když dojdou peníze, leckdo od krásy ustupuje. Proto vznikl dramatický zápas o návrat ke dvěma sazbám, ovšem zvýšeným.

Někomu se může zdát, že jde jen o drobnou lapálii, jejíž výsledek je předem jasný. Pokud poslance Patočku (ODS) nezavřou, má vláda ve sněmovně většinu, a tak si odhlasuje, co bude potřebovat. Poradí si dokonce i v situaci, kdyby nezavřeného zavřeli, protože pak by nastoupil náhradník, a s tím se dá mluvit.

Ale tak jednoduché to zas není. Vstupujeme do období nejistoty, neboť hrozí přímá volba prezidenta republiky. I když mu ústava vymezuje roli kladeče věnců a neodpovědného průvodce po letišti, zatím to vždycky dopadlo jinak. Zdánlivě ceremoniální figura přerostla v klíčové mocenské centrum. Nelze se divit prozření některých zákonodárců (třeba poslance Šťastného z ODS), že takto významné volby by se obešly bez vměšování voličů. Vidíme to na lstivých tazích ministerstva vnitra, které dělá všechno proto, aby byla přímá volba nejprve zesměšněna počtářskými kousky na úrovni páté třídy, a pak pokud možná utopena v motanici nejrůznějších soudních sporů.

Pokud však vnitro neuspěje (pozor na zbrklý úsudek - nevíme, co má v záloze), je na cestě mocenská změna. Pak by nás nemělo překvapit, že se začnou rodit i spolky, které budou sázet na určitý výsledek. Někdo může zatoužit po zásluhách, že to byl on, kdo přinesl obrat, protože sejmul vládu při hlasování o klíčovém zákonu. Nebo vládu rozkymácel, aby volbu prezidenta ovlivnil. Takže s tou DPH to ještě může dopadnout všelijak.

Ale jak už jsme řekli, rozpočtových neznámých je mnohem víc. Například nelze spoléhat na makroekonomické prognózy ministerstva financí, o které se rozpočet opírá, protože ty ctí důsledně princip, že „příště bude líp“. Není to úplně čitelné, někdy je příště „až příště“ (teď ještě bude zle, ale příště bud líp), jindy – jako slavného roku 2009 – je „lepší příští“ už teď (nevěřte poplašným zprávám o krizi, ovlivní jen míru vysokého růstu).

Když to Kalouskovi roku 2009 v předpovědi ulítlo o deset procent HDP, byla to pecka, která se těžko opakuje. Jakmile rozdíl mezi sny a skutečností dosáhne desetiny celoroční produkce zboží a služeb České republiky, tedy bezmála 400 miliard korun (rozpočet je naštěstí poloviční, takže tam uletělo jen 220 miliard), jsme na světové špici a těžko hledáme soupeře. Není divu, že to vyneslo titul nejlepšího ministra financí rozvojových zemí. I to je málo, jinde by neváhali s pomníkem (předem však odmítněme drsnou představu - beton zvenčí, postava uvnitř).

Letošní výsledek také není špatný, byť je pouhou polovinou medailového skoku z roku 2009. I tak představuje slušný profesionální výkon. Státní rozpočet čekal nominální růst HDP o 5 procent (o 200 miliard korun), ale místo toho je tu nominální nula – jak připomíná analytik ČMKOS Martin Fassmann. Má na mysli samozřejmě HDP, nikoliv ministra.

A co bude příště? Správně – příště bude líp.

Možná, že to některého čtenáře znejistí - co ruku tak nepředvídatelně rozkmitá, když má vepsat do zákona rozpočtové příjmy? Odpověď je jasná, chce lidem udělat radost (poslanci jsou taky lidi). Uvedený postup má snadnit klíčový úkol, najít potřebné zdroje pro zájemce o veřejné zakázky. Jakmile se zakázky rozjedou, už se nemůže nic stát. Nevadí, že rozpočtová čísla později narazí. Ministr nepropadne panice, je to zodpovědný chlap, rozpočet ořeže až na kost (učitele či důchodce). Tam už vláda ničí souhlas nepotřebuje. Jedná se o exekutivní rozhodnutí. Není náhodou, že je odvozeno od slova exekuce, tedy od něčeho, v čem vynikal třeba pražský kat Mydlář. Je to taková rozpočtová mydlařina.

Nejvtipnější okamžik středečního projednávání návrhu státního rozpočtu na rok 2013 nastal už při úvodním slově, když ministr radil přehlédnout drobnou položku 59 miliard korun finančních náhrad církvím. Jak vysvětlil poslancům, a prý to pochopili i v Bruselu, tyhle peníze přece s fleku nikomu nedá. Jenom je slíbil, že je bude postupně dávat. S úrokem. Podle vnucené unijní metodiky ESA sice celou částku přičte k rozpočtovému schodku z roku, kdy byl závazek přijat, tedy 2012, ale to, že schodek ozdobí cifra 5 % HDP, nás nesmí mýlit, my doma to jako nevidíme. Všiml jsem si, že ve večerním televizním zpravodajství jej dokonce podpořil analytik jedné větší banky, která je dost závislá na obchodování se státními dluhopisy.

Možná, že to říkal trochu jinak, přesto se mi zdál jeho výklad divný. Jak by vyhodnotil rozpočtový efekt půjčky na 30 let se jmenovitou hodnotou 59 miliard korun a s úrokem, který je valorizován podle inflace, jejíž splátky složené z jistiny a úroku by pravidelně splácel (spíše každoročně vyhazoval z okna jedoucího rychlíku)? Čekal bych, že ve chvíli, kdy si tu půjčku vezme, tak ji vykáže jako závazek na výdajové straně. Nelze vyčkávat, až se to rozkrade.

Lze však nabídnout i jiný výklad ministrova zdráhání přijmout dardu zvící 59 miliard a jen pasívně přihlížet, jak někdo chce popřít smysl našeho pozemského bytí, spočívající ve snižování rozpočtových schodků. Dějiny mu možná dají za pravdu, až vláda vzešlá z příštích voleb celý ten nesmysl zruší.

Podívejme se ještě, kde jinde nám ten rozeschlý rozpočet teče. Ponechme přitom stranou, že je sestaven jen z čísel, nikoliv odvozen z ekonomických procesů, jejichž výsledkem jsou hotovostní toky a zásoby s nárokem na zdanění. Tužka prostě vykružovala čísla, aby to šlo pěkně dohromady, a ekonomika si poradí sama, trh ví nejlépe, co má dělat. A kdyby se ekonomice nedařilo, může se jí to vytknout nebo vysvětlit. Prorůstová opatření ať si každý organizuje sám, na svém kontě.

Nějaké ty peníze však nejenže nepřitečou, ale místo do příjmů odskočí do dluhu, jen nevíme kdy a nevíme kolik. Evropská komise zatím dospěla ke korekci 12,5 miliardy korun. To jsou peníze, které slíbila, ale když viděla, co všechno tu ministerstvo financí dovolí s pomocí evropských daňových poplatníků provádět, tak nám je nedá. Prověrka hospodaření přitom proběhla jen v několika operačních programech. Opírala se také jen o vzorek, nikoliv o hloubkovou kontrolu. Nevíme, co vypluje na povrch příště a zda to rozzuří Evropskou komisi do běla nebo do jiného barevného tónu.

Nic také nenaznačuje, že ČR do konce probíhajícího finančního období vyčerpá všechny přidělené fondy. Projekty už běží, ale zatím jsou financovány ze státního rozpočtu, Brusel refunduje až ověřené a úplné účty po skončení akce (byť občas i dřív). Takhle už bylo z rozpočtu proplaceno přes 400 miliard korun a budou se vyplácet další, zatímco z Bruselu přišel zlomek této částky. Je tedy o co hrát.

A pak je tu mina důchodové reformy. Když se přihlásí málo lidí, zkrachuje, protože fondy nebudou schopny fungovat. Když se přihlásí moc lidí, zkrachuje, protože stát nebude schopen vykrýt díru v průběžném systému, jako se to stalo v Polsku, Maďarsku či Slovensku. Jedovou směs z přitahovačů a odpuzovačů teď budou míchat reklamní agentury, jejichž úkolem je ovlivnit ročníky, které mají jen půl roku na rozmyšlenou. Státní rozpočet spoléhá, že letos reforma neodčerpá víc než nějakých šest miliard korun. Za rok možná deset.

A za dva roky? Kdo by si s tím lámal hlavu. To už tu budou jiní.