Je lepší, aby íránská jaderná zařízení kontrolovali experti z Mezinárodní agentury pro jadernou energii, nebo se mají uzavřené smlouvy roztrhat a vztahy s Íránem hnát na pokraj války? Zhruba tato otázka stála před americkým Senátem, když měl hlasovat o vládním návrhu dohody, která měla USA vrátit ke společné smlouvě o kontrole íránských zařízení výměnou za odvolání amerických sankcí proti Íránu. 

Původní dohoda byla vyjednána v létě 2015 ve spolupráci USA, Ruska, Číny, Francie, Británie a ještě i celé Evropské unie? Írán v ní přijal omezení a mezinárodní kontrolu svého jaderného programu výměnou za zrušení amerických a dalších mezinárodních sankcí. Mohl se tak znovu vrátit i k vývozu ropy, což by se nám dneska docela hodilo. Jenže roku 2018 americký prezident Donald Trump rozhodl o jednostranném odstoupení této dohody známé pod anglickou zkratkou JCPOA a k roztrpčení Evropské unie se uchýlil k politice „maximálního nátlaku“. Ta se však ukázala jako naprosto neúčinná, a tak Bidenova administrativa by ráda obnovila dohodnutý mezinárodní režim. Jenže Senát to 4. května odmítl drtivou většinou 62 ku 23 hlasů.

Kdo trochu sleduje americkou politiku, ten ví, že v Senátu obvykle vládne patová situace. Rozdělení hlasů mezi Demokraty a Republikány vychází fifty - fifty, doslova. Demokraté mají teoreticky jeden hlas navíc, protože při rovnosti hlasů rozhoduje předsedající viceprezidentka Kamala Harrisová. Na to však zatím nedošlo, protože návrhy Demokratů obvykle blokují dva jejich skrytí přeběhlíci, Manchin a Synemová. A aby to nebylo moc jednoduché, řadu desetiletí se v Senátu uplatňuje obstrukční princip, podle kterého nesouhlas libovolného senátora se zařazením bodu k jednání lze překonat jen souhlasem 60 hlasů. Pro demokraty to znamená ukrotit přeběhlíky a ještě sehnat deset hlasů navíc. Teď však nastala opačná situace, když Demokraté masově hlasovali proti vlastní vládě, protože těch 62 hlasů se dalo dohromady i při 15 absencích.