Úředně se to jmenuje Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu a fakticky se jedná o spoluúčast naší republiky na plnění cílů energetické unie v EU. (ZDE)

Smysl té unie spočívá v tom, že ona přijímá závazky a členské státy se pak podělí o jejich realizaci. V zásadně jde o výhled do roku 2030 – považovaný klimatickými odborníky i mladou generací zastoupenou Fridays for Future – za kritický, a pak rok 2050, který je stále častěji označován za cílové datum pro uhlíkovou neutralitu. Nás se to podle všeho moc netýká, aspoň zatím.

Plán, který vláda právě schválila, projde posouzením Evropské komise a ta se na jaře ozve s připomínkami. Ty u nás budou tlumočeny jako byrokratické násilí Bruselu, ale fakticky budou reprodukovat názor většiny členských států, že bychom měli být se společným úsilím energetické unie i lidstvem ohroženým klimatem podstatně solidárnější.

Celoevropským cílem (cílem „energetické unie“) do roku 2030 je snížení emisí o 43 % oproti roku 2005, ale Česko nabízí jen 30 %. Ještě větší je odstup v dlouhodobých cílech. Do roku 2050 zvažuje EU snížení o 80 % nebo dosažení uhlíkové neutrality (do které zasáhne i sekvestrace uhlíku), ale do toho se Česko vůbec nehodlá zapojovat a chce vlastní snížení posunout jen na 34 procent.

Podobné je to u podílu obnovitelné energie na hrubé konečné energetické spotřebě. EU se dohodlo na 32 % do roku 2030, Česko původně nabízelo 20 %, Evropská komise žádala aspoň 23 %, a tak jsme nakonec přihodili na 22 %, víc prý opravdu nemůžeme.