Jeho zvláštnímu zájmu se těší vývoj nového zákona o státním zastupitelství.  Zařadil se mezi bojovníky proti ministerskému záměru zachovat čtyřstupňovou soustavu státního zastupitelství.

Věc je vážnější než se zdá. Karel Hvížďala není bezvýznamný blogger jako já, ale obecně uznávaný komentátor, takže čtenáři mají jeho názory za bernou minci. Ještě horší je ale skutečnost, že mu prostředky k šíření nesmyslů poskytuje veřejnoprávní medium, které se tím samo stává nástrojem účelového matení veřejnosti.

Byla zde naděje, že odchodem Heleny Válkové ztratil psavec terč a možná přenese svou pozornost na jinou problematiku. Chyba lávky! Jeho relace v rádiu Plus a z nich odvozených článcích pokračují. Článkem  „Stane se z ministerstva spravedlnosti divize Agrofertu?“ se pustil do nového ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, vyslovil obavy z nežádoucího vlivu hnutí ANO nebo spíš Andreje Babiše osobně na resort spravedlnosti a jako správný generál v minulé válce (po prohrané válce je každý frajtr generálem) zkritizoval dávno stažený ministerský návrh nového zákona o státním zastupitelství. Novou předlohou se nezabýval, protože není veřejně dostupná. Nelze proto vyloučit, že jeho filipika je aspoň částečně vedena „mimo mísu“.

V zájmu objektivity pokorně přiznávám, že připouštím možnost, že hnutí ANO, popř. Andrej Babiš osobně, se bude příležitostně snažit vnucovat svou vůli ministrovi spravedlnosti, který stejně jako původně Helena Válková při nástupu do funkce nebyl členem hnutí, ale je jeho mandantem. Andrej Babiš předvedl své choutky v případě sporu o kandidaturu Jana Sváčka na málo významnou funkci místopředsedy Vrchního soudu v Praze: kladl tvrdý odpor jmenování soudce, který uspěl ve výběrovém řízení,  těší se důvěře dvou prezidentů ČR a je držitelem bezpečnostní prověrky nejvyššího stupně. ANO se v této věci chovalo jako vedoucí strana neblahé paměti a ve výrocích Andreje Babiše zněla ozvěna postojů Milouše Jakeše. Není ostatně čemu se divit: víceleté členství v zločinné organizaci určitě muselo do nějaké míry poznamenat jeho myšlení a chování a posílit tak jeho podnikatelský sklon k autokratickému stylu řízení.

Není ale třeba tuto epizodu příliš dramatizovat, protože reálná pravomoc ministra spravedlnosti jako ústavního činitele a ministerstva spravedlnosti jako nadřízeného úřadu nad složkami resortu spravedlnosti je tak malá, že příležitostí, kdy by se jeho prostřednictvím mohl uplatnit v oblasti působnosti moci výkonné vliv jakékoli strany, bude i do budoucna velmi málo. Nad rozhodováním soudců a státních zástupců má ministr jen nepatrnou moc.  Něco jiného je ovšem legislativa, ale vliv strany v tomto případě bude úměrný jejímu postavení v zákonodárných sborech nezávisle na tom, kdo právě bude ministrem spravedlnosti.