V polistopadovém vývoji většina „demokratických“ práv „pracujících“ v trestním řízení zanikla. Ale skončilo zasahování politických orgánů do rozhodování soudů.
Jedním z pozůstatků předlistopadových práv je zřízení funkce přísedících, jimž přísluší prakticky stejná práva a povinnosti, jako kdysi soudcům z lidu. Ale i na zánik tohoto pozůstatku zřejmě dojde, neboť není přece třeba, aby se soudcům dívali do karet právnicky nevzdělaní občané. Je pravda, že činnost přísedících se často stávala terčem kritiky veřejnosti pro pochybnosti o jejich způsobilosti podílet se kvalifikovaně na soudním rozhodnutí. Ostudou byli usínající přísedící, které jsem občas vídal při monitorování soudních jednání. Nebylo to ale u všech soudů. Např. ve všech čtyřech trestních senátech zlínské pobočky Krajského soudu Brno působili přísedící, kteří se jednání účastnili aktivně a na výši. Je možné, že špatný stav sboru přísedících zavinil stát, který nastavením ostudné výše odměny připravil funkci přísedícího o prestiž a odpudil od zájmu o ni výkonné jedince.
Dalším pozůstatkem „práv pracujících“ bylo připuštění účasti zájmových sdružení občanů na řízení o podmíněné propuštění odsouzených z výkonu trestu. Připouštěly se dvě formy, obě spojené s povinností převzít povinnost působit na završení převýchovy propuštěného odsouzeného, tedy za to, že povede řádný život. Významné bylo právo přímo navrhnout podmíněné propuštění. Právo bylo spojeno s nárokem na poskytnutí zprávy vedení věznice o chování žadatele o podmíněné propuštění. Druhou formou byla podpora žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za dovršení jeho převýchovy. Právo na podávání přímých návrhů na podmíněné propuštění nechala zrušit exprokurátorka Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Babišově vládě. Poslanci jí vyhověli. Příliš mnoho demokracie škodí.
Podporujete stávku ČMKOS?Anketa
Rozdíly mezi postavením navrhovatele podmíněného propuštění a předkladatele nabídky společenské záruky spočívají v maličkostech, které ale nejsou bezvýznamné. Navrhovatel podmíněného propuštění seděl v soudní síni v lavici obhájců. Byl v blízkém kontaktu se senátem. Viděl do obličeje žadatele při jeho výslechu, mohl mu klást otázky, přednést závěrečný návrh. Samozřejmě dostal protokol z jednání a usnesení a za samozřejmé se považovalo právo podat stížnost proti zamítnutí návrhu. Předkladatel nabídky společenské záruky je trpěn v lavicích pro veřejnost. Vidí záda žadatele, a až na to, že jej soud vyslechne jako svědka, do řízení aktivně nezasahuje.
Pokud jsem vystupoval u soudu v řízení o podmíněné propuštění jako předkladatel společenské záruky, až dosud jsem vždy aspoň dostal usnesení a protokol ze zasedání. Když jsem podal stížnost, stížnostní soud ji projednal a zatím ve všech třech případech jí vyhověl. Až jsem přišel k soudu, o němž jsem psal ve výše zmíněném článku, díky právnímu novátorství soudců na obou stupních je najednou vše jinak.
Čtenářům jsem ve zmíněném článku neřekl všechno. Jako obvykle jsem podal stížnost proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Stížnost podal samozřejmě také žadatel. Stížnostní senát se naší argumentací vůbec nezabýval, ač nehoráznosti prvostupňového senátu by si to zasloužily. Stížnosti žadatele vyhověl, avšak nikoli kvůli námitkám proti odůvodnění usnesení, ale pro nezákonnost řízení, vedeného bez ohledu na nedodržení pětidenní lhůty pro doručení obsílky. Mou stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože předkladatel nabídky společenské záruky prý na stížnost nemá nárok, neboť v zákoně o jeho právu na stížnost není řeč, a ostatně výsledek rozhodnutí soudu 1. stupně se jej přímo netýká. Byl jsem překvapen, protože stejný krajský soud vyhověl dvěma mým stížnostem v řízení o podmíněné propuštění u jiného okresního soudu. Kromě toho jako další Krajský soud Brno vyhověl mé stížnosti proti usnesení jednoho z podřízených soudů v řízení o podmíněné propuštění.
Protože v tomto případě se jak nalézací, tak stížnostní soud dle mého laického mínění dopustily určitých nepřístojností, obrátil jsem se dne 30. září 2023 na ministra spravedlnosti Pavla Blažka dvěma přípisy, jejichž vyřízení je dle zákona v jeho výlučné pravomoci. Vyřízení jsem se zatím nedočkal, ale do vypršení lhůty ještě zbývá pár dní. Na základě předchozí zkušenosti by mě ale vyhovění mým námětům překvapilo. Nepřekvapí mě, vyřídí-li mé podněty místo ministra nekompetentní úředník.
Mezitím šel vývoj dál. Dne 24. listopadu 2023 se konalo náhradní veřejné zasedání k žádosti o podmíněné propuštění, o které jsem psal ve výše zmíněném článku. Světelný nápis tentokrát hlásal, že běží zvukový záznam. Soud žádosti o podmíněné propuštění opět nevyhověl a také odmítl nabídku společenské záruky. Proti jeho rozhodnutí vlastně nemohu podat stížnost, protože soud sice zasáhl do práva spolku Chamurappi, z.s., ale usnesení mi nevydal a žádost o protokol ze zasedání předsedkyně senátu přímo odmítla s tím, že prý nejsem účastníkem trestního řízení. Prý jsem jen připojený přes žadatele. Ale spolek Chamurappi je subjekt, který je od vyslovení souhlasu žadatele s jeho účastí na něm zcela nezávislý. K jeho žádosti se připojil na základě vlastních poznatků a úvah, na které neměl žadatel vliv.
Jako laik považuji rozhodnutí předsedkyně senátu za nezákonné. Právo podat nabídku společenské záruky je přímo dáno zákonem. Jestliže o nabídce soud rozhodl, předkladatel musí mít právo podat stížnost proti rozhodnutí, i kdyby snad skutečně neměl právo podat stížnost kvůli argumentaci zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Jako podklad k vypracování stížnosti potřebuje protokol i usnesení.
Chování soudu je v tomto případě horší, než při prvním veřejném zasedání. Uvažuji, zda by takový vývoj nastal, kdyby se pan ministr zabýval mými podněty a vyvodil z nich opatření proti hřešícím soudcům. Když nic jiného, měl by se zasadit o sjednocení způsobu nakládání soudů s předkladateli nabídek společenské záruky a s jejich podněty. Připadá mi nedůstojné, že předkladatel nabídky společenské záruky se má dívat při veřejném zasedání na záda svého chráněnce, že některý soudce projedná jeho stížnost, jiný ji odmítne jako nepřípustnou, že stejný soudce jednou vydá usnesení a protokol z jednání a příště vydání čehokoli odmítne. Ministr by také neměl chodit jako kolem horké kaše kolem chování soudců, kteří v době usilování vlády o úspory veřejných financí nedbalostí na 1. stupni a přepjatým formalismem 2. stupně vyvolali zbytečné náklady navíc.
Samozřejmě se jedná o maličkosti, které jsou pod rozlišovací úrovní ministra. Ale život běžných občanů se skládá z maličkostí a pomíjení jejich starostí vyvolává nespokojenost, jež může přerůst v nedůvěru občanů k státu.
Pro úplnost dodávám, že mé vyprávění se týká šestnáctého řízení o podmíněné propuštění, kterého jsem se zúčastnil od vzniku spolku Chamurappi, z.s., v listopadu roku 2017. V třinácti případech soudy žádostem našich chráněnců vyhověly a žádný se nevrátil do vězení. Několik řízení jsem zažil ještě jako člen spolku Šalamoun. To, co jsem zažil v popisovaném případě, se vymyká z mých zkušeností. A to se nepouštím do hodnocení argumentace soudu 1. stupně pro nevyhovění žádosti, protože do právní moci usnesení bych to považoval za nepřístojné. Ale až bude zamítavé soudní rozhodnutí pravomocné, určitě se k němu vyjádřím.
V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
