Platnost veřejně hlásané zásady „padni komu padni“, která je lapidárním vyjádřením ústavou chráněné rovnosti občanů před zákonem, se v teorii obecně uznává, ale její uplatnění v praxi je někdy sporné.

Když zkrachovala Investiční a Poštovní banka, nuceného správce doprovodili do budovy policejní zakuklenci a zajistili počítače a důležité listiny . Trestní oznámení české větve Microsoftu na jejího tehdy největšího konkurenta, českou počítačovou firmu Mironet, vyvolalo policejní razzii v jejím ústředí, při které byly zabaveny všechny počítače, servery, data a účetnictví. Majitele Roberta Novotného policie obvinila z porušení autorského práva. Mironetu byla na několik let prakticky znemožněna činnost.  Podezření se nakonec ukázalo jako neopodstatněné, mezitím ale Mironetu vznikly nenapravitelné škody. Podobných příkladů bychom našli i více.

Při krachu  Sazky, jímž tělovýchovné organizace a věřitelé utrpěli astronomické ztráty, bylo vše jinak. Orgány činné v trestním řízení neprovedly žádná preventivní opatření, jež by znemožnila odstranění možných důkazů pro případ prověřování podezření, že pád do propasti insolvence byl výsledkem trestného jednání vedení společnosti především jejího generálního ředitele Aleše Husáka. Z počátku se zdálo, že si snad příslušné orgány ani nevšimly, že se stalo cosi mimořádného. Když pak napadlo několik trestních oznámení, žádné policejní manévry nevypukly. S trochou nadsázky si jako laik dovolím tvrdit, že se policie pustila do vyšetřování s vervou, spíše přiměřenou krádeži kola, a státní zastupitelství její přístup posvětilo.