Jeho vítězství bylo poněkud překvapivé, protože v prvním kolem se jeho rival umístil těsně před ním. Za nimi pak s nepatrným odstupem následoval Vladimír Franz, zatímco ostatní kandidáti za vedoucí trojicí daleko zaostali. Někteří, jako Jan Fischer a generál Randák jen paběrkovali s několika desítkami hlasů. Dá se předpokládat, že Václavu Klausovi nakonec pomohli k vítězství kultivovaní voliči velmi vzdělaného Vladimíra Franze.

Lid České republiky tak moudrou volbou učinil přítrž několikaměsíčnímu předvádění různých „šedých myší“, ušlechtilých naivek, neodpovědných ctižádostivců a dokonce bývalých dlouholetých členů zločinné KSČ, nestydatě se deroucích na křeslo Tomáše G. Masaryka.

Cesta ke skvělému výsledku byla ale trnitá. Sám Václav Klaus opakovaně označil přímou volbu prezidenta republiky za fatální omyl, a myšlenku, že by se v ní pokusil o třetí zvolení, rozhodně odmítal. Podvolil se teprve záplavě petic a e-mailů občanů, znepokojených trapností souboru uchazečů o úřad, a to až po překvapivém odstranění legislativní překážky čl.57 odst.2 Ústavy, podle něhož prezidentem „nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou“.

„Výstřelem z Aurory“ se ale stalo až předložení sněmovně návrhu poslanců Dagmar Navrátilové, Lenky Andrýsové a Viktora Paggio pseudostrany LIDEM na přijetí ústavního zákona, kterým měla být  Václavu Klausovi udělena výjimka z výše zmíněného omezení.

Zpravodajka Lenka Andrýsková v úvodu připomněla, že v případě přijetí zákona Václav Klaus nebude prvním, komu byla výjimka udělena. Pravidlo platilo již za 1.republiky, přežilo vládu komunistů a dostalo se i do současné ústavy. Nicméně již Tomáš G. Masaryk byl přesto zvolen čtyřikrát.