Vzpomínám, že Věci  veřejné šly kdysi do voleb s propracovaným programem nápravy poměrů v právním prostředí. Strana zmizela v zapomnění a s ní i program. Trochu jiný osud stihl pečlivě propracovaný program Hnutí ANO při prvních vítězných volbách. V tomto případě se po vynucené resignaci ministryně Heleny Válkové na program zapomnělo, ale na jeho úrovni to nic nemění.

Nic podobného se v současnosti neděje. Zdravé právní prostředí je nejméně stejně důležité jako čistota ovzduší a vod. Ale v předvolebních vystoupeních politiků se starost o ně neprojevuje: působí to dojmem, že podle jejich úsudku je v tomto ohledu u nás vše v naprostém pořádku, není co zlepšovat. Dle mého laického názoru to je důsledek masivního podlehnutí „věrchušky“ papalášství: trápení „malých“ lidí si politici nevšímají, popř. zájem pouze předstírají.

Na základě poznatků z praxe „justičního potížisty“ v oblasti péče o zdravé právní prostředí vidím mnoho problémů, volajících po nápravě. Z velké části jsou výsledkem romantismu při provádění přechodu od předlistopadových poměrů k přístupům státu, usilujícího o demokracii a nastolení vlády práva.

Soudnictví se vymanilo z podřízenosti sekretariátům vedoucí strany KSČ z, ale jeho nezávislost mnozí soudci vnímají jako nadřazenost nad ostatní složky státní moci. Právě v těchto dnech se to projevilo v přístupu k jistotě platů: zatímco předsedové soudů podpisují rozhodnutí o platech bez opory v zákoně, ostatní veřejní činitelé dostávají jen zálohy na plat. Daleko horší je ale víra, že nezávislost s sebou nese neodpovědnost za špatné procesní postupy, tedy beztrestnost vadného jednání. Kárné žaloby ministra spravedlnosti- nejvyššího kárného žalobce- soudci vnímají jako zásah do jejich nezávislosti. Výsledek se projevuje v dramatickém zvyšování nákladů státu na odškodnění obětí nesprávně vedených procesů. Původci vad, za které stát musí odškodňovat, se na odškodnění nepodílejí a většinou pokračují ve svém způsobu výkonu pravomoci i nadále.

Často docházelo k „vylití vaničky i s dítětem“. Například z obavy z obnovení moci generálního prokurátora vzniklo státní zastupitelství, jehož struktura řízení vytlačuje nejvyššího státního zástupce do postavení, v němž smí užívat převážně jen prostředky nepřímého řízení a na nejnižší složky přímým řízením  ani nedosáhne: jeho přímými podřízenými jsou pouze zaměstnanci Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupci.