U vedlejší silnice konečně vidím prvního člověka. Muž tak kolem 65 let. Nemá roušku na obličeji, ačkoliv jsme v zastavěné části města. Vyhnu se mu obloukem, a pak na něj zavolám, a připomenu mu povinnost nosit roušku. Znechucen cosi zabrumlá, a jde dál. Vypadal na bezdomovce, a tak co si na něm kdo vezme? I kdyby přijela policie, tak ho stejně zase pustí bez pokuty. No nic, jdu dál. Přes trávník kousek vedle mne jde mladík kolem dvaceti let. Ať koukám, jak koukám, roušku nevidím. Upozorním ho tedy na to, že od pondělí 1. března se musí ve městě nosit roušky. Je to nějaký slušně vychovaný mladík. Řekne jen, že co je mi do toho, a jde dál. Ani mi nevynadal. Prostě slušňák!

Blížím se k samoobsluze a proti mně jde po chodníku vysoká slečna – paní. Kdo to má poznat, když na její prsteníček není pořádně vidět. Jaké překvapení – jde beze všeho, tedy bez roušky. Abych dodržel distanc dva metry, tak uhnu do sněhu. Když projde kolem, tak se jí ptám, zda ví o tom, že se ve městě musí nosit roušky, a proč ji tedy nemá nasazenou? Neodpovídá a jenom se „tváří“. Neřekl bych, že příliš kamarádsky. Řeknu jí tedy, aby si laskavě roušku nasadila. Stojí a pokračuje ve „tváření se“. Vyndám tedy z kapsy svůj druhý - „hloupý“ mobil a oznamuji jí, že tedy volám policii.