Jen zdánlivě se nabízí začít odkazem na knihu Carla Schmitta Teorie partyzána (německy 1963, česky 2008). Ale je to opravdu jen zdání. Sám její autor, bývalý nacista a donedávna univerzitní profesor politické filozofie, se držel „evropského modelu“ rozhovorů o partyzánech nebo teroristech. Ve svém nevelkém spisku (88 ss.) začal svůj historický přehled od „partyzánů“ bojujících proti Napoleonovi při jeho tažení za Pyrenejemi. Trochu zapomněl na odpadlíky z ruské armády ohrožující vojska téhož válečníka na cestě do Moskvy a zase zpět. Čerpal také z úvah vojenských teoretiků Pruského státu. Ale od začátku 20. stol. už se soustředil jen na symbolické osobnosti Lenina, Stalina, Mao Ce-tunga, Fidela Castra a Che Guevary. Zřejmě z dobových důvodů se vyhnul útokům britského letectva na německá města za druhé světové války, které jeho soukmenovci, v čele s Josephem Goebbelsem, nazývali „leteckým terorismem“. Při psaní své „teorie partyzána“ nemohl znát ani nikaragujské Sandinovce, natožpak Pol Potovy Rudé Khmery, německou Rote Armee Fraktion (RAF) nebo italské Brigate Rosse.

S ohledem na jeho CV jsou mezery ve faktografii třeba jen 20. století pochopitelné. Přesto až nadbytečně je v jeho práci reflexí zkušeností z let válek v Evropě a nedostatek svých základních faktografických znalostí (možná jen předstíranou) nahrazuje filozofickou úvahou odvozenou z jeho významnější práce Pojem politična (1932, česky 2007).

Dnes by mohl citovat třeba z Partyzánské války Che Guevarry (1960) nebo z Mao Ce-tungova manuálu Teorie partyzánské války, který vznikal za Severního pochodu čínských komunistů v třicátých letech 20. stol. Ale stal se v nové úpravě opět populární v letech čínské kulturní revoluce (1965) a ve stejné době se mu dostalo slávy u „městských partyzánů“ a vzbouřenců proti „establishmentu“. Mezi revoltujícími německými a francouzskými studenty (1967/1968) byli jeho budoucí představitelé, např. Daniel Cohn-Bendit (později místopředseda Evropského parlamentu) a Joschka Fischer (MZV SRN (1998–2005).

Carl Schmitt je zde uveden jako příklad vynášení soudů nad různými projevy odporu, které jsou motivovány politicky a ekonomicky a jejichž potvrzení je dáno politickou, soudní nebo náboženskou autoritou. Nemusíme se vracet k asi už věčně tradovaným příběhům Robina Hooda a hrdinů amerických westernů, abychom pochopili, že pro někoho existují zbojníci, škůdci a odsouzeníhodní vrazi, jsou pro jiné hrdinové, bojovníci za svobodu a spravedlnost. Petr Chelčický, L. N. Tolstoj nebo Mahátma Gandhí se svou teorií „nenásilného odporování zlému“ mezi zde uvedené praporečníky rezistence, později sluhy „systému“, samozřejmě nepatří.