Často se objevovaly vtipy, že je štěstí, že Evropská unie nezískala Nobelovu cenu za ekonomii. Další novinář poznamenal, že s ohledem na experiment, který nyní Evropská unie zkouší v Řecku, by měla spíše získat Nobelovu cenu za chemii. Z Itálie zazněl komentář „Europe, Nobel for the rest in peace“ (Evropa, Nobelova cena pro odpočívání v míru). Někteří novináři se pozastavovali i nad tím, že cena byla udělena v Norsku, v zemi, která není ani v eurozóně, ani v Evropské unii, a členství v Evropské unii Norové dvakrát odmítli v referendu. A aby toho nebylo málo, někteří komentátoři se ironicky obávají, aby Nobelovu výboru, který cenu udělil, nebyl ratingovými agenturami snížen status až na úroveň řeckého „junk“ …

Samozřejmě se lze nad těmito komentáři zasmát, a možná by to i Evropa nyní trochu potřebovala, neboť doba je skutečně těžká. Ale právě je těžká i tím, jak odhalují tyto komentáře, že lidé kvůli vážným ekonomickým potížím přestávají věřit samotnému jádru existence Evropské unie a toho, čeho dosáhla – tedy zajištění míru, bezpečnosti a ekonomické prosperity evropských národů.

Minulý týden se konal další summit Evropské unie. Opět se ukázalo, jak složitá je ekonomická situace a jak obtížné je překonat nastalé překážky. Ale jednotlivé členské země se stále snaží a hledají cesty, jak je překonat, i když pro řadu z nich to představuje obrovské problémy. Například Velká Británie: i když se zdá, že chce vystoupit z EU, se velmi obává, že i přes plánovanou neúčast v bankovní unii bude mít oslabenou pozici v Evropském orgánu pro bankovnictví, kde může být přehlasována státy eurozóny a nebude moci sedět u stolu, kde bude vznikat další legislativa pro bankovní regulaci a nebude moci hlídat celistvost jednotného trhu.  Nebo Polsko, které není členem eurozóny, ale plánuje účastnit se bankovní unie:  nyní tvrdě vyjednává, aby nečlenské státy měly stejná práva v Evropské centrální bance, která byla založena jen pro členy eurozóny. A další příklady mohou následovat.

O to zvláštněji pak působí premiér Nečas a jeho hrozba vetem. Je zcela legitimní, že je zde řada otázek a nejasností, a že každý stát si musí chránit své národní zájmy, a proto být přítomen, sedět u stolu a vyjednávat. O to více je pak nepochopitelné, že premiér, který o pozicích vlády nikoho neinformuje, nikdo nic neví, jakmile překročí hranice a dostane se v Bruselu před kamery, najednou všem vyhrožuje.

Nobelova cena míru poukázala na fakt, že Evropa potřebuje hodně energie a úsilí, aby se dostala z nejhoršího ven, jak ekonomicky, tak politicky. Je možné být i trochu ironický a sarkastický, aby to vedlo k poukázání na některé vážné skutečnosti, ale není možné být nečekaně destruktivní a blokující. U komentářů výše uvedených se tedy lze zasmát, u postojů a provádění evropské politiky premiérem Nečasem už však lze spíš jen plakat.