Dnes nám trochu zevšednělo, troufám si říci, že se moc „nenosí“, domníváme se, že ji již máme v podobě svobodných voleb, svobodného projevu, neboť můžeme nadávat na premiéra, vládu, poslance a na politiku vůbec. Zvykli jsme si na to, že všichni nějakou svobodu nabízejí, ale všichni ji nějak omezují.

V antickém světě byla svoboda chápána jako osvobození z otroctví. Tento význam můžeme přenést do naší doby jako osvobození od diktátorského, či totalitního režimu, od vnucované ideologie, ale také jako osvobození od politiků, kteří nám lžou, způsobují nenávist a zlou náladu ve společnosti, kradou a podvádějí a svými reformami šíří strach. Tam, kde je strach nemůže být ani řeč o svobodě. Člověk, který má problémy se splácením hypotéky v důsledku snížení mzdy, či dokonce ztráty zaměstnání a na dveře mu klepe exekutor, není svobodný. Na druhou stranu, člověk, který má velké bohatství, také není příliš svobodný, neboť majetek jak je známo člověka svazuje a budí strach, že o něj přijde. Svoboda tedy není žádná danost, je to proces, neustálé hledání svobody, ne jenom pro sebe, ale pro všechny.

Jestliže antika chápala svobodu jako osvobození z otroctví, dnešní doba vyžaduje, abychom význam tohoto pojmu posunuli trochu dál – jako osvobození pro odpovědnost. Svoboda nesmí být egocentrická, nemůže znamenat jenom to, že mohu dělat co chci a prosazovat pouze svoje zájmy, lidská svoboda musí mít nějakou vázanost, kam až mohu jít. Tou vázaností jsou samozřejmě zákony, které si společnost stanovila, ale to je málo.

Nejsilnější vázaností je náš vztah ke druhému člověku, ke společnosti. Svoboda začíná v našem nitru. Co je to platné, když svobodně nadáváme na korupci a hloupá rozhodnutí politiků a přitom nemáme dostatek odpovědnosti něco pro změnu udělat. Uvnitř se cítíme nesvobodní a máme blbou náladu. Odpovědný vztah ke společnosti, k lidem kolem nás, a možná i odpovědný hlas ve volbách přispěje k vnitřnímu osvobození a naplňování skutečné svobody.