Ta by měla přimět členské země, aby se chovaly odpovědně ve svém hospodaření s veřejnými rozpočty. Zaslouží si připomenout, že nejde o první pokus. Již známá Maastrichtská kriteria jsou pokusem o nastolení jisté rozpočtové kázně. Smutnou zkušeností zůstává, že jejich nedodržování není sankcionováno, a tedy že se i při jejich porušení nic vážného vlastně neděje. Jasně to ukázalo například Německo, které při podobném nedodržení uplatnilo právo silnějšího a jakoukoli diskusi „utlo“.

Smlouva o rozpočtové kázni obsahuje kromě závazku této kázně také závazek podílet se na řešení problémů těch zemí, které svou rozpočtovou kázeň nezvládly a které bez pomoci nezvládnou splácet svůj veřejný dluh, neboli nemohou bez pomoci jiných zemí najít zdroje pro výdaje svých veřejných rozpočtů (jinak řečeno: zdroje najednou nejsou…).

Příčinou současné krize veřejných rozpočtů, která drtí Řecko a více či méně naléhavě ohrožuje řadu dalších zemí nejen v Evropské unii, je  neodpovědné hospodaření s veřejnými rozpočty. Země, přesněji jejich vlády, utrácely více, než byly jejich příjmy, a na toto utrácení si vypůjčili více, než jsou schopné splácet. Dostávají se tedy do situace, kdy jsou jejich půjčky stále dražší, a hrozí, že jim jednou, a nemusí to být ve vzdálené budoucnosti, již nikdo nepůjčí. V tu chvíli země zbankrotuje, stát nebude mít na důchody, na mzdy státních zaměstnanců a nebude moci platit za provoz státních institucí, jako je armáda, policie, školství, veřejná správa a další. Detailní rozepisování scénáře bankrotu nechám odborníkům či spekulantům.

Proč vlastně a za co vlády tolik utrácí? Zjednodušeně řečeno, za plnění politických slibů. Slibů, které padly před volbami jako odpověď politiků na to, co po nich jejich voliči chtějí. Nepřiměřená očekávání veřejnosti vedou k nepřiměřeným slibům, a následně veřejnost plnění těchto slibů vyžaduje. To, že se mnohdy idealistické a nerealistické představy promítají do volebních a následně i vládních programů, vyvolává falešný dojem, že jde o představy splnitelné, že jejich plnění je jaksi nárokovatelné a je povinností zvolených politiků. Formulování těchto představ a následně požadavků má zcela jistě EU rozměr.

Ideálním příkladem a zároveň důkazem je problematika klimatických změn. Evropskou unii ovládá víra v to, že investicemi z veřejných rozpočtů můžeme ovládnout klimatické změny. Tato představa, kterou s námi sdílí jen část ostatního světa, je kombinována s tezí o jakési vyšší odpovědnosti členských zemí EU, než jakou nese zbytek světa. EU se proto rozhodla, že půjde světu vzorem v čele boje proti klimatickým změnám. Dosavadním výsledkem je a) komplikovaná soustava regulací, kterými si sami omezujeme svou konkurenceschopnost a poskytujeme výhodu podnikům působícím v jiných částech světa, a b) ještě komplikovanější soustava projektů veřejné podpory, tedy veřejných výdajů, které EU a její členské země utrácí ve prospěch údajného boje proti klimatickým změnám. Tyto projekty veřejné podpory se v čase vyvíjí a mění. Když se ukáže, že jeden směr podpory deformuje určitou oblast a škodí, že výdaje jsou neefektivní a nic nepřináší, bystře se objeví jiný, tentokrát již správný směr, který je potřeba ještě štědřeji zafinancovat - pochopitelně z veřejných zdrojů a tedy většinou na dluh. A toto je cesta do „pekel“.