Místo, aby ministr Josef Dobeš pro návrhy získal rektory a další představitele akademické obce včetně studentů, nechal situaci dojít k protestům nejen studentů, ale i vedení universit. Vyvrcholilo to happeningem ve čtvrtek a důrazným odmítnutím reforem Akademickým senátem University Karlovy. Od ministra české vlády očekávám schopnost diskuse s akademiky, ne totalitní předvolání rektora UK na kobereček. Místo věcné diskuze hysterická polemika, osočování a autoritářský monolog. Na vysokých školách je žádoucí kritický pohled, argumentace a používání doložitelných tvrzení. Je nesmírně neprozíravé a politicky nešťastné osočovat rektora z podněcování sociálních nepokojů místo klidné a věcné debaty s akademickou obcí.

Nový věcný návrh zákona musí jasně definovat princip akademické samosprávy, jednoho z výdobytků změn v roce 1989, s právem volby vedení univerzit, schvalování rozpočtu fakult a škol, podílu na řízení fakult etc. Akademici se jistě nechtějí bránit kontrole. Zákon musí jasně definovat kontrolní mechanismy, které má stát jako poskytoval veřejných prostředků. Dobešovy návrhy také mění další tradiční právo vysokých škol - habilitovat docenty a profesory. Oproti dosavadní úpravě nesmyslně váže právo habilitace na konkrétní pozici na fakultě. Znamená to snad, že se vrátíme k tradici Rakouska-Uherska a budeme mít opět docenty a soukromé docenty? Zdůvodnění, že tak chceme vyřešit nechvalně známý princip létajících docentů a profesorů, kteří současně „působí“ na dvou nebo třech vysokých školách najednou, je naivní. Souhlasím s tím, že problém hostujících profesorů je nutné řešit, ale je-li pacient nemocný, není nutné přistupovat rovnou k amputaci.

Protesty vyvolal i plán na zavedení školného, které radikální odpůrci šmahem odmítají s tím, že vezme možnost studovat chudším uchazečům. Tento argument je snadno vyvratitelný, studentům lze nabídnout financování studia tak, aby ti nadaní měli naopak snazší přístup ke vzdělání než dnes a flinky a věčné studenty donutilo školu absolvovat včas. Ministr Dobeš ale tyto přirozené principy neguje, a tak vlastně dává za pravdu notorickým odmítačům školného. Proč nepočítá se studijními granty, státními stipendii a jinými benefity, které studentům mohou poskytnout stát, škola, sponzoři. Místo toho otrocky trvá pouze na jediné formě školného. Jsem přesvědčená, že platit školné je normální, stejně jako vytvářet motivační prostředí pro vynikající studenty, studenty s handicapem nebo studenty specifických oborů tak, abychom i jim umožnili studium.