Začněme však pozitivy, které se v jeho projevu najít také dají. Je třeba uznat, že ve svém projevu prezident alespoň připustil zjevný fakt, že v druhém volebním období výkonu jeho funkce došlo ke zhoršení celkové ekonomické situace i situace ve společnosti a že vláda je nestabilní. Co z toho však vyvozuje ? Nejde mi o to aby se přiklonil k názorům politické levice, ale aby doložil že je si vědom toho, že tyto póly diskuse existují a že zralý státník je schopen moderovat duel pravice a levice se znalostí věci. A právě tady nejvíc zklamal.

Obrací nás k tradičním hodnotám, včetně větší úcty k práci. Copak ale neví, že statisíce lidí nemají práci a to nikoliv vlastním přičiněním ? Za těchto okolností je jeho odkaz na tradiční hodnoty jen prázdnou frází. Zjevně je v zajetí své vlastí konzervativní zaslepenosti, když nevidí potřebu regulace zdivočelého, zejména finančního kapitálu. A stejně tak potřebu sociálního státu má jen za plýtvavou tendenci a sociální práva za plevel v právním řádu. Silně sebestředné stanovisko, které dokládá ztrátu státnického nadhledu. Václav Klaus varuje před mesiáši, ale nestává se tímto projevem, plným jeho ryze konzervativní konfese, sám falešným a anachronickým zvěstovatelem, který příkopy ve společnosti spíše prohlubuje ?

Jaké nabízí řešení ? Volá po soudržnosti, ale jen kolem idejí, kterým věří on sám. Jeho ohražení vůči kritice připomíná časy, kdy v úvodnících Rudého práva se psávalo, že republiku si rozvracet nedáme. Výzvy k semknutí kolem našich elit přeci nemohou být řešením. Ty elity se dávno staly nedůvěryhodné, protože sklouzly do role údržbářů mafijního kapitalismu na český způsob. Václav Klaus vyzývá k solidaritě, má snad ale na mysli solidaritu s bohatými, kteří bohatnou i v časech krize, kdy zbytek společnosti si musí „po kalouskovsku“ utahovat opasky ? A vyhlášená amnestie je jen hořko sladkou vzpomínkou na rozdělení společného státu Čechů a Slováků.