Během podnětného a velmi emocionálního setkání jsme slyšeli celou řadu příběhů, které by si kdokoliv z nás jen stěží představil a už vůbec by je nechtěl zažít. Romské děti mají svoje sny stejně jako jejich vrstevníci z většinové populace, a jsou schopné je realizovat. Mnozí z nich musí vyvinout ohromné úsilí navzdory obtížným podmínkám, a většinou bohužel ani to nestačí. Jejich úspěch je mnohdy závislý jen na štěstí, kterého se jim dostane buď díky podpoře vlastní rodiny, nebo setkáním s dobrým, tolerantním učitelem. Cítím povinnost iniciovat změny, které umožní všem dětem bez ohledu na barvu pleti, zdravotní nebo sociální omezení uplatnit svůj talent, protože je to nejen k jejich prospěchu, ale pro dobro celé společnosti.

Romské děti jsou stále nadměrně zastoupeny v praktických či přímo v romských základních školách. Nejsem zastáncem rušení těchto škol, jak bylo v minulých letech snahou. Sama jsem pracovala jako speciální pedagog a jsem přesvědčená, že tyto školy mají v rámci koncepce vzdělávacího systému své místo, ale jen pro děti, které do nich skutečně patří, pro které jsou pomocí. Je třeba docílit toho, aby v praktických školách neskončily děti jen kvůli svému původu a pro které by tato škola byla brzdou v dalším vzdělání a prakticky jim tak znemožnila plnohodnotné uplatnění v životě. Nemůžeme si dovolit, aby se k romským dětem přistupovalo na základně předsudků, že si „neváží vzdělání“ nebo že jsou „nepřizpůsobivé“.  Naopak praxe ze základních škol v menších obcích jasně ukazuje, že integrace romských dětí mezi „většinovou populaci“ a pozitivní motivace mají velmi dobrý vliv na jejich studijní výsledky.

Jednání u kulatého stolu se zúčastnil i zástupce ministerstva školství, který přislíbil rychlou nápravu. V prosinci by mělo ministerstvo představit Radě Evropy konsolidovaný akční plán zahrnující mimo jiné doporučení některých neziskových organizací, které problematiku dlouhodobě sledují. Podstatnou změnou by měla být úprava procesu diagnostiky v pedagogicko-psychologických poradnách a způsob financování ve školství. Věřím, že tato opatření přispějí k tomu, aby se Česká republika vydala správným směrem. V době, kdy stále klesá důvěra občanů ve veřejné instituce, je víc než třeba zamyslet se nad jejím budováním už od útlého dětství.

Ohlédnutí za rozsudkem v případu D.H. opět také naléhavě poukázalo na absenci orgánu, který by dohlížel na uplatňování již přijatých mezinárodních úmluv a smluv. Dlouhodobě usiluji o to, aby v rámci Senátu Parlamentu České republiky fungovala agenda, která se bude zabývat tím, jak Česká republika k implementovaným úmluvám přistupuje. Na můj návrh dostala tuto kompetenci pro toto funkční období Stálá komise Senátu pro Ústavu ĆR a parlamentní procedury. Doufám, že přispějeme k tomu, aby u nás lidská práva nebyla pouze deklarována, ale aby je měl každý jedinec garantována.