Nehodlám také popírat, že jsem věřící člověk. Ale právě ona křesťanská výchova mě vede k tomu, že jestliže je nouze, pak by společnost měla to, co má, dát především potřebným, tedy zdravotně postiženým, nemocným, rodinám s dětmi, seniorům . Předpokládala bych, že se právě o to budou zasazovat duchovní.

Nečasova vláda, usilující o podporu především katolické církve, však dělá pravý opak – těmi tzv. reformnímy zákony snížila podporu jak zdravotně postiženým, tak rodinám s dětmi. O novém hodnocení invalidity a v následku toho většinou odebírání invalidních důchodů mohu jako pacientská ombudsmanka vyprávět celé příběhy. Některé jsou hodně kruté a žádný není veselý.

V této situaci mi připadá nemravné přijmout zákon, kterým se daruje církvím  134 mld. Kč. (Vláda mluví o daru, protože si je vědoma nebezpečí otevření Pandořiny skříňky  nových restitučních požadavků, pokud by vyrovnání s církvemi bylo právně považováno za restituci.) Nezpochybňuji nárok církve na to, co jim bylo odebráno po únoru 1948. To je potřeba napravit. Ale nelze staré křivdy  řešit křivdami novými. Novou křivdou je v této chvíli brát to málo, co mají, potřebným a zadlužovat následující generace.