Dojeli jsme na dálnici k nehodě dodávky a dvou osobních aut. Lidé, kteří přijeli k nehodě před námi, se již snažili vyprostit zraněné z dodávky, volali záchranáře a policii. Bokem byli řidič a řidička osobního auta, kteří na první pohled vypadali, že to není tak zlé. O ty jsme se s řidičem snažili postarat v rámci možností. Nejen my všichni kolem nehody, ale hlavně zranění měli velké štěstí. Hned v dalším autě, které k nehodě dojelo, byli totiž profesionální záchranáři.

Nebyli ve službě. Jeli někam na Severní Moravu školit lékaře. Nejen, že se okamžitě postarali o zraněné, ale také dokázali nasměrovat před příjezdem záchranky a policie nás ostatní k tomu, co bylo potřeba udělat. Měla jsem možnost sledovat jejich práci zblízka a byla jsem moc ráda, že tam byli. 

Kromě hezkých vzpomínek na mládí v družinách červeného kříže mám také školení dobrovolné sestry a několik kurzů první pomoci. V konkrétní situaci jsem ovšem měla pocit, že nevím vůbec nic. Nezažité a opakovaně netrénované úkony se v konkrétní situaci uplatňují jen těžko. Pokud si člověk vůbec vzpomene, co se vlastně kde učil, je to chaotické a tedy nepříliš efektivní.  Ukázalo se také, že vybavení aut pro případ nehody není zrovna optimální. Nebýt záchranářů a jejich vybavení, nebylo zraněné na co položit, vybavení autolékarničky se ukázalo v praxi nepřehledné a tedy téměř nepoužitelné.