Výročí listopadu 1939 a listopadu 1989 jsou rozdílná a přesto mají mnoho společného. První z nich předznamenávalo krutost, s jakou noví nacističtí diktátoři povládnou v protektorátu. Bylo tragickým uvědoměním si těžké situace národa. O padesát let později v listopadu 1989 znamenala krutost komunistického režimu, s jakou přistoupil ke studentským demonstracím jeho konec. Byl to konec systému, který byl sám o sobě neživotaschopný a nelidský.

Byl nelidský ve víře ve svou všemocnost. Trafika na každém rohu ulice, každý řezník, samoobsluha - vše bylo vlastněno a centrálně řízeno státem. Víra ve vlastní schopnost řízení každé směny a transakce byla příkladem zpupné víry v moc diktátorů, v diktát systému.
Jeho nejodpornějším projevem pak byla moc nad zaměstnáním, studiem a kariérou, nad životy lidí. Strana srostlá se státem ovládala vše. Jedním z nejodpornějších rysů systému bylo trestání dětí za přečiny rodičů. Běžné byly zákazy škol pro děti z rodin nepohodlných režimu. Odbory byly pouze vykonavatelem vůle strany a nikoli obhájcem práv svých členů a zaměstnanců. A to mluvím hlavně o normalizaci a nikoli o padesátých letech a jejich koncentračních táborech. Nacismus a komunismus jsou minulostí, na kterou sice musíme myslet, ale nesmíme se zapomenout podívat do budoucnosti.

Stát se změnil, už nás nesleduje a neřídí od narození do smrti, od rána do večera. Nikdo si už dnes nemyslí, že rovnosti lidí nejlépe pomůže znárodňování. Naopak sociální stát je nejlepší zárukou pomoci v nesnázi. Kvalitní podnikatelské prostředí a vláda práva pak zase podmínkou pro to, aby lidé jen nečekali na dávky, ale měli práci. Zdravotní péče garantovaná státem, a to nejen v Ústavě, pak je nutným předpokladem pro ochranu občanů a jejich zdraví.