Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, odmítám používat ve vztahu k návrhu tohoto zákona termín restituce. Restituce znamená návrat do původního stavu. V tomto případě se však o návrat do původního stavu nejedná, což přiznávají všichni už jen tím, že zavrhují výčtový zákon, který by přesně vymezil rozsah majetku, který by se měl církvím tímto zákonem věnovat. Stejně tak je nutné vnímat problém tzv. oprávněných osob, kdy tento zákon dosud ruší akceptovaný princip restitucí.

Dovolte mi odcitovat ústavního experta Univerzity Karlovy Jana Kudrnu: "Dosud byly majetkové restituce omezeny vždy na fyzické osoby. Sice došlo k určitému předávání majetku právnickým osobám, ale ve zcela jiném režimu. V případě církví a náboženských společností má v tomto směru dojít k průlomu. Někteří hovoří o zvláštních křivdách vůči členům církví a náboženských společností. Zde se sluší připomenout, že křivda byla spáchána fyzickým osobám, protože ty byly postihovány. Na ně se ale vztahují jiné předpisy, například o soudních a mimosoudních rehabilitacích, zákon o třetím odboji a v tomto směru tedy dochází k další disproporci, protože jiné právnické osoby pro život českého národa s ním spjaté neméně než církve a náboženské společnosti nerestituovaly vůbec." Konec citace.

Rád bych uvedl šest základních argumentů proti přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. První argument. Jak jsem již uvedl, umožňuje návrh zákona prolomení hranice 25. února 1948, čímž ohrožuje základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky československé a české demokracie po listopadu roku 1989. Děje se tak především prostřednictvím ustanovení o tom, že stát má vydávat věc, která byla součástí původního majetku církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku mj. nedokončení řízení o nároku nebo neuspokojení nároku podle Benešových dekretů, zákona o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody z roku 1946 nebo podle obdobných právních předpisů.

Hlavní trik návrhu zákona spatřuji v tom, že oprávněná osoba po přijetí zákona prokáže, že její majetek do 25. února 1948 nebyl právoplatně zabrán, a tudíž se církevní právnické osoby stanou vlastníky majetku, který tyto osoby vlastnily v rozsahu k roku 1919, tedy před první pozemkovou reformou. Ohrožení 25. února 1948 jako základního politického axiomu znamená podle mne ztrátu jistoty domácích vlastnických vztahů, destabilizuje vztahy se sousedními státy, je porušením hráze proti nárokům Sudetoněmeckého landsmanšaftu a vzpomeňme, jak československá a česká diplomacie vynaložila obrovské úsilí, aby ve všech mezinárodních smlouvách nebyla tato hranice prolomena. Nezapomínejme ani na to, že tato otázka byla velkým tématem i v době jednání o vstupu ČR do EU a též byla obhájena. Prolomení hranice 1948 relativizuje řadu zásadních politických dokumentů jako například česko-německou deklaraci, v níž se v čl. IV. jasně říká: Obě strany se shodují v tom, že spáchání křivdy náleží minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomi tragických svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Pokud se však právní řád změní, což předložený návrh zákona dělá, česko-německá deklarace přestává být jakoukoliv ochranou před vznášením nových nároků.

Druhý argument. Zákon zakládá zásadní nerovnost mezi osobami. Především český stát by vědomě poškodil miliony vlastních občanů, fyzické osoby, restituenty, vlastníky pozemků pod silnicemi II. a III. třídy ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu. Majetek po roce 1989 se nevracel žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám. Církve tak samy zásadně porušují jimi deklarovaný princip: co bylo ukradeno, musí být vráceno, pochopitelně všem až po nabytí právní moci správního rozhodnutí, že se fyzické osobě pozemek dle zákona č. 229/1992 Sb. nevydá a že i příslušná náhrada mohla být uplatněna, tento restituční nárok u Pozemkového fondu, který nominální hodnotu restitučního nároku zjišťoval na základě znaleckého posudku podle příslušné oceňovací vyhlášky v cenách ke dni 24. června 1991. Církvi však náhrada ve výši 59 mld. je přiznána na základě zcela defektní, nestandardní a nepřezkoumatelné hodnoty a metody, kdy je vycházeno z ničím nepodložených soupisů původního a neudatelného majetku za použití tržní ceny k datu zabrání. Ve svém důsledku jde o nejméně 4-5násobek hodnoty restitučního nároku pro fyzické osoby. Očekávám, že dojde nepochybně k vlně žalob, ale i k tomu, že stát poškodí své vlastní občany ve prospěch majetkového prospěchu cizího státu Vatikán.