Proto bych rád připomněl, co je smyslem tohoto v médiích často diskutovaného dokumentu. Nejdříve je důležité si uvědomit, jaký důvod vedl evropské politiky k jeho sepsání. Při částečném zjednodušení lze říci, že fiskální pakt je ve svém jádru smlouva mezi německou kancléřkou Merkelovou a premiéry předlužených států eurozóny. Merkelová bude souhlasit s uvolněním dalších německých peněz na pomoc problematickým státům a oni jí na oplátku podepíší, že se nebudou dále zadlužovat.

Deklarace a realita

Nikdo neví, jestli to dotyční politici budou nejen ochotni splnit, ale jestli vůbec budou mít možnost svůj závazek dodržet. Jedna věc je politický slib nebo deklarace a jiná věc je hospodářská realita. Španělsko již nabídlo jeden příklad za všechny, když dalo najevo, že plán úspor, který dojednalo s Evropskou komisí, nebude schopné dodržet. Ono totiž uspořit své obyvatele k smrti prostě nejde. Nebo vlastně jde, ale potom je nikdo nedonutí, aby platili daně.

Němečtí voliči však chtějí alespoň nějakou záruku toho, že nesypou peníze do černé díry. Tou zárukou má být podle Merkelové právě fiskální pakt, který obsahuje závazky jako dluhovou brzdu nebo přísnější uvalování sankcí za překročení povolených rozpočtových limitů. Až do této chvíle by na paktu nebylo vlastně nic tak problematického.

Jenomže stejně jako měnová unie ani fiskální pakt není pouze ekonomickou záležitostí.