Jubánek (ODS): Volba knížete jde proti smyslu českých dějin

Otázka, kdo zasedne na český prezidentský stolec, bude zodpovězena do dvou týdnů. V tomto mezidobí bychom se měli hlouběji zamyslet, co znamená volit Karla Schwarzenberga hlavou českého státu.

Volba hlavy státu má své historické konotace. Je pozoruhodné a varovné, že nejsou žádnými sdělovacími prostředky zmíněny. Přitom právě zasazení do kontextu příslušných hledisek – a hledisko dějinné je hledisko fundamentální – a jejich soudné vyhodnocení, by mělo být určující pro to, jak se v druhém kole prezidentských voleb rozhodovat.

Když otevřeme dnešní noviny, setkáme se s rozličným hodnocením. V drtivé většině lze nalézt úvahy o způsobu financování kampaně, alkoholismu, postojích vůči EU, společenské i zahraniční přijatelnosti – ale ani v jednom případě není zmíněn kontext historický, ačkoli tento je a musí být brán v úvahu jako kontext základní a to z hlediska smyslu českých dějin.

Ptáme se, jak lze definovat dějinnou linii, která vedla k samostatnému českému státu?

Vytýčíme-li si jednotlivé historické milníky, pak jsou to bezesporu doba sv. Václava a Vojtěcha, doba přemyslovská a karolinská, Jan Hus a husitské hnutí, období nástupu Habsburků na český trůn, třicetiletá válka plus poprava českých pánů, rekatolizační snahy i lidová zbožnost českého baroka, osvícenství a doba obrozenců, zápas o samostatnost, Frankfurtský sněm a jeho odmítnutí Palackým, demokratická revoluce 1848 a její tvrdé potlačení vládnoucí dynastií Habsburků, Rakousko - Uherské narovnání v roce 1867 a české státoprávní diskuze v Říšské radě, I. světová válka, klíčové osobnosti vzniku ČSR Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milán Rastislav Štefánik, občanská válka a bolševická revoluce v Rusku, vznik čs. legií a vznik Československé republiky, princip čechoslovakismu. Pak okupace, druhá světová válka, odsud Němců, Benešovy dekrety a v roce 1947 vyvlastňovací zákon tzv. lex Schwarzenberg, dále nástup komunistů a Havel a sametová revoluce, před dvaceti lety rozpad ČSFR.

Je nesporné, že státně ideologický výklad českých dějin, byl uvozen slavným citátem prvního prezidenta samostatného státu Tomášem Garrigue Masarykem, který k desátému výročí založení ČSR dne 28.října 1928 mimojiné řekl: „…Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, narážeje tak na skutečnost, že jen trpělivé připomínání základních státoprávních myšlenek umožní národu či společnosti uvědomovat si v čase historickém určitou condicio sine qua non nutnou k přežití každého samostatného státu. Touto podmínkou je soulad mezi těmi ideály vedoucími k založení státu a v čase přetrvávající společenský konsensus na jejich pravdivosti a správnosti.

Masaryk dobře věděl, kam může ztráta těchto ideálů, resp. víra v důvody vedoucí k založení samostatného státu, vést. Celý státněosvobozovací boj byl veden myšlenkou boje proti Habsburské dynastii, proti tomuto „žaláři národů“: po krachu evropského pořádku založeného Vídeňským kongresem z roku 1815 udržujícího v Evropě mír téměř sto let bez významnějšího konfliktu náhle vypuknuvší první světovou válkou – a následné prohry Trojspolku, vedoucí k pádu trůnu jak Hohenzollernů v Německu, tak Habsburků v rozpadající středoevropské mocnosti, trpělivá práce neřkuli diplomatické kutání pánů Edvarda Beneše v Paříži a Tomáš Masaryka ve Washingtonu, a skutečnost, že se vymazání středoevropské mocnosti hodilo vítězným mocnostem do plánů, způsobilo, že tyto důvody ospravedlněny ideály uzrály, staly se relevantní vůči pádu habsburského režimu a zvítězily. Československá republika vzniká v říjnu 1918 jako stát Čechů, Slováků, Rusínů, ale také Němců a Maďarů, následovaná židovskou menšinou, Romy atd. Konstrukce čechoslovakismu – byť uměle ideologicky vytvořená – slouží pak jako nástroj pro zabránění převážení silných národnostních menšin (i rakouských) Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku a Podkarpatské Rusi maďarského živlu ve společnosti a při ústavní konstrukci státoprávního uspořádání a státních samosprávných institucí.

Dopředu zajištěné uznání nového samostatného státu se základní trojici Masaryk – Beneš – Štefánik podaří zajímavým státotvorným prvkem: vznikem československého vojska a to díky jednak dezerci slovanského živlu v Rakousko – Uherské armádě při vypuknutí první světové války, jednak organizováním prvních čs. legií jak v Srbsku, tak v Rusku, kde mezitím vypuká občanská válka a bolševická revoluce. Československé legie čítající padesát tisíc mužů si dlouhým a poměrně úspěšným zadržováním bolševických sil získají určité renomé, které pak slouží jako ručící argument při diplomatických vyjednávání TGM u amerického prezidenta Wilsona či Beneše v Paříži a v Ženevě, dokládající tak brannou schopnost samostatného státu v nově upravené evropské situaci.

Vznik československého státu tak doprovází hotový program státní samostatnosti, dovozující právo na existenci samostatného státu z reálií typu vojsko, národních rad či zemských sněmů, tak z historického oprávnění, opírajícího se zejména o „odvěkou“ samostatnost zemí Koruny České, plebejské vzepětí národa a první předlutherovskou reformaci doby husitské (vzpomeňme na slavnou filmovou trilogii Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč z Dubé, která je sice poplatná další ideologii, nicméně ve „správném“ nastavení) porobu a útlak doby Habsburské, Komenský, Palacký, Jungmann, a další. Svázání katolické církve s domem Habsburským vyneslo církvi ostrakizaci téměř nezaslouženého rozsahu a způsobilo tak významnou destrukci na duchovním těle našich národů. Pokus katolickou církev nahradit téměř neuspěl (Čs.církev husitská).

Co tedy říci ve smyslu českých dějin o možném pretendentu na český prezidentský úřad Karlu Schwarzenbergovi?

Kandidát na prezidenta ČR Karel Schwarzenberg je vedle Miloše Zemana kandidátem rozhodně úctyhodným. Patří k elitě národa, svými činy za komunismu, kdy na jeho zámku Schwarzenberg v Německu se vypravoval samizdat a pašoval zpátky do ČSSR, osvědčuje bezesporu to lepší v charakteru, než kupříkladu volebně padlý oportunní a názorově zcela prázdný Jan Fischer. Jeho společenská kariéra je úctyhodná, jak v Rakousku, tak v ČSFR, posléze ČR. Nelze ho vinit za chyby svých otců, dobré skutky jeho předků mu můžeme přičíst k dobru. Mezi ně patří bezesporu protinacistické chování jeho rodičů, jakož i zásadní vlastní příspěvek k pádu komunismu v ČSSR.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že Karel Schwarzenberg není kandidátem bez minulosti s ústavním a ústavně-právním vztahem či přesahem k československému, potažmo českému státu. Z hlediska českých dějin je Karel Schwarzenberg obtížen či obdařen významnou šlechtickou rodovou linií, sahající až do století dvanáctého. Je třeba si uvědomit, že rodová sounáležitost u šlechtického rodu patří k fundamentálnímu principu chování každého člena rodiny a zatěžuje jeho život, ať se mu to líbí nebo ne.

V případě rodu Schwarzenbergů je tomu takto: rod Schwarzenbergů patří k nejzámožnějším a nejvýznamnějším rodům v Evropě. Obdržev uznání za boj proti Turkům, je nutno říci, že významná většina jeho předků oddaně sloužila svému pánu - což byl v posledních staletích panovnický rod habsburský. A to nikoli v subalterních pozicích: například Karlův rodový předek Felix von S. byl rakouským ministerským předsedou, který potlačil v roce 1848 revoluci, a byl spoluautorem tzv. Silvestrovských patentů, což je přímá linka k zavedení autoritativní vlády (Bachův absolutismus), další předek Adam František von S., byl dvojnásobným říšským knížetem vyznamenaný za věrné služby u císařského dvora a tak podobně. V této souvislosti si musíme uvědomit, že češství Karla Schwarzenberga je nutno vnímat jako zemské, nikoli jako národní.

Skutečnost, že rod Schwarzenbergů vlastnil v českých zemích přes dvě stě tisíc hektarů půdy a se zdůvodněním, že Schwarzenbergové byli služebníky Habsburků, přiměla prvorepublikovou legislativu jak k zákazu používání šlechtických titulů, tak dr. Aloise Rašína k návrhu k pozemkové reformě, jejímž jádrem je vyvlastnění nemovitostí Schwarzenberského panství v Čechách a na Moravě. Zbytkových šedesát tisíc ha půdy bylo znárodněno v roce 1947 specielním zákonem zvaným lex Schwarzenberg po druhé světové válce, dlužno dodat zcela již pod vlivem nastupující stalin-gottwaldovské moci[1].

Vraťme se k období první republiky, do časů Mnichova.

Drama, které se tehdy odehrálo, totiž odevzdání státní moci bez boje Hitlerovi, natrvalo poškodilo sebevědomí českého národa a způsobilo fatální nedůvěru vůči výkonné a potažmo i branné moci. Při vědomí obrovských obtíží a bezvýchodnosti spočívající na bedrech prvního muže státu prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše a následně dr. Emila Háchy, lze přesto mluvit o selhání elit první kategorie. To vyvěrá z pochopení naprosté závislosti zahraničně-politické na velmocích, stojících zprvu u zrodu samostatného státu, a jejího zrádného odcizení. Přes toto nejhlubší ponížení a totální bezradnost jak efektivně čelit německému nacismu, bylo možno spatřovat variantu historicky oprávněného jedině správného jednání „ať to stojí, co to stojí“ pouze v mobilizaci čs. branné moci a přípravou i uskutečněním přímé vojenské konfrontace. Bez ohledu, nebo právě proto, že o to Hitler nestál a i přesto, kdyby se dr. Beneš rozhodl „správně“, dějiny by se stejně zřejmě vyvinuly podobně dříve nebo později; tragické selhání výkonné moci ve chvíli pro národ nejtěžší (viz posměšná poznámka veřejnosti na Benešův výrok: „…Mám plán…“ … „Aeroplán!?“, kdy Beneš emigroval do Londýna) a taky trauma tohoto muže a jeho nenávistná od této chvíle nedůvěra vůči Západu přímo vedla k jeho spojenectví či toleranci Stalinova vlivu a uspíšila pád demokracie a čtyřicetileté područí ve sféře vlivu Sovětského svazu: to je první důsledek podrobení se a nevíry v masarykovské ideály.

Druhý přímý důsledek, byl politický vznik kolaboranta Quislingovského ražení, Emanuela Moravce.

Emanuel Moravec byl čs. legionář, vyznamenaný TGM za svou bojovou činnost. Jako takový pevně věřil v ideály první republiky a také v to, že si československý stát zasluhuje samostatnost. Zuřivě se zastával nutnosti jarní mobilizace veškeré branné moci v roce 1938 a v období Mnichova zuřivě se dožadoval nutnosti obrany státu. Selhání elit způsobilo, že se tento muž ze dne na den stal zapřisáhlým odpůrcem myšlenky samostatné státní moci a ve své vlastní transcendenci existencionálního rozsahu přiznal silnějšímu právo v Čechách vládnout. Totální změna jeho názoru ho přivedla k přímé spolupráci s pozdější nacistickou státní mocí a také stála u zborcení jeho zahořklého nového světonázorového přitakání Hitlerovi, v květnu 1945, kdy se zastřelil v autě ve strachu, že bude dopaden českými partyzány.

Třetím důsledkem nevíry v sebe sama, bylo mravně zhoubné období druhé republiky, které – jak praví legenda- přivedlo do hrobu intelektuálního spolutvůrce první republiky Karla Čapka. Již tam se vyřizovaly první účty s intelektuálními hradními pozičníky a zastánci základních důvodů a ideálů vzniku samostatného státu, již tam se „taktizovalo“ se silným geopolitickým rváčem v popředí. Březen 1939 byl již logickým vyústěním a tečkou za ideou samostatné první Československé republiky. Nevíra v jeden stát a její některé základní ideje (princip čechoslovakismu) byla již od dvacátých let také živena na Slovensku Andrejem Hlinkou a jeho hnutím, který po té, co zemřel, byl vystřídán knězem Jozefem Tisem: v okamžiku tužeb po slovenské státní emancipaci vznikla velmi nešťastná koincidence s přáním Hitlerovského Německa dostat pod vliv tato území. Odtržení Slovenského štátu 14. března 1939 bylo čtvrtým důsledkem opuštění principů samostatného československého státu a konečně zlomení prezidenta zbytkové ČSR dr. Emila Háchy bezohledným nátlakem Adolfa Hitlera osobně, ono přimáčknutí „starce“ k zemi, bylo důsledkem pátým.

Tváří v tvář těmto historickým konotacím s myšlenkou prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který prorocky pravil onu slavnou větu o ideálech, které jsa opuštěny, přestávají udržovat existenci státu, nelze nevidět, jaký historický precedens je možno dovodit s chystané volby a inaugurace představitele rodových a dědičných výsad spojenými s ideály, které jsou v příkrém rozporu s ideály masarykovskými, s ideály české státní myšlenky.

Takový precedens, kdyby nastal, by zjevil mnohé. Nejenže by nás mohl v budoucnosti dostat do morálně a státotvorně nevhodných situací, ale také by mohl způsobit obnažení občanské nevzdělanosti a vlažnosti k národnímu étosu, zjevného pak všem potenciálním protivníkům české samostatné myšlenky. Odtud je přímá cesta ke konformnímu přístupu Karla Schwarzenberga k nadnárodním ideám Evropské unie.

Je z podivem do nebes volajícím, že všechny podružnosti a zbytečnosti se u obou kandidátů v médiích probírají, ale tento fundamentální aspekt vztahující se ke smyslu českých dějin, je zcela opomíjen. Volba Karla Schwarzenberga za českého prezidenta je tedy nikoli produktem občanské uvědomělosti, ale spíše výrazem pocitového holčičího myšlení.

___

[1] Lex Schwarzenberg je neformální název zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou.

Tímto zákonem přešel veškerý v Československu se nacházející nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počínaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga k 13. srpnu 1947 ex lege na zemi Českou a to bez náhrady (vlastníkům měl pouze být zemí Českou poskytnut zaopatřovací důchod ve výši, kterou určí vláda).

Důvodem této konfiskace nebyla spolupráce s nacisty, neboť Schwarzenberkové vždy aktivně vystupovali proti nacismu. Adolf Schwarzenberg mj. štědře finančně podporoval Benešovu exilovou československou vládu. Právě z toho důvodu jim byl ostatně majetek poprvé zabaven už na počátku Druhé světové války. Skutečným důvodem byl nepochybně pouze jeho obrovský rozsah a doslova příkladné fungování, a to nejen z hlediska ekonomického, ale také ve vztahu k sociálnímu zabezpečení zaměstnanců, vztahu ke krajině atp. Vedle znárodněných podniků, připravovaných JZD a dalších podobných, levicí, především komunisty prosazovaných aktivit, by bylo výborné fungování soukromého schwarzenberského hospodářského majetku nepříjemnou konfrontací.zdroj Wikipedia