Jako Vinohraďák, stejně jako paní Jiřina, jsem byl už jako dítě a student častým návštěvníkem Divadla na Vinohradech a Jiřinu Jiráskovou jsem tam viděl v mnoha rolích. Vždy také uměla veřejně říci, co si myslí, a já nikdy nezapomenu na její velký rozhovor v Divadelních novinách v roce 1968, kdy mluvila o růžích, které – i když uschnou – tak svou krásu neztratí. Dlouhá léta jsem si ten rozhovor schovával, možná ho ještě někde mám, ale teď ho nemohu najít, abych ho přesně citoval. Jiřina Jirásková v posledních letech také „usychala“, ale svou krásu neztrácela a já věřím, že ji nikdy neztratí.

Jiřina Jirásková byla skutečnou divadelní herečkou, což není popřeno tím, že je za ní spousta filmů a televizních inscenací. Věděla, že jádro herectví je v poctivém divadelničení, tedy v tom, být každý den „živě“ na jevišti, se svým publikem. To nám všem nesmírně imponovalo. Trochu si vyčítám, že jsem přispěl k tomu, že – ve snaze podpořit mne po onom „sarajevském atentátu“ – byla ochotna angažovat se politicky a kandidovala za ODS do Senátu proti populistickému cestovkovému magnátovi Václavu Fischerovi, se kterým se svým čistým a lidsky poctivým přístupem musela prohrát. Mrzí mne to dodnes.

Mnoho let jsme spolu rádi mluvili, rádi se setkávali a vážili si jeden i druhého. Když byla před několika lety v nemocnici na Karlově náměstí, byl jsem ji navštívit. Nebylo jí po těžké operaci vůbec dobře, ale sestřičky v nemocnici mně říkaly, že se půl hodiny před tím snažila nalíčit, aby vypadala tak, jak dáma vypadat má.