Prezident republiky Václav Klaus v pondělí dne 12. listopadu 2012 využil své pravomoci dané článkem 50 Ústavy České republiky a vrátil Poslanecké sněmovně zákon ze dne 26. října 2012, o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi).

Odůvodnění prezidenta republiky:

Využívám pravomoci dané mi článkem 50 Ústavy České republiky a vracím Poslanecké sněmovně zákon ze dne 26. října 2012, o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi).
 
Formálně jiný, ale ve své podstatě velmi podobný zákon jsem vrátil Poslanecké sněmovně již v roce 2006. Tehdy šlo o zákon z 25. dubna 2006, kterým se mění zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon nakonec přijat nebyl.
 
Své stanovisko jsem od té doby nezměnil.
 
Stále se domnívám, že filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali. I nadále se domnívám, že pokud si parlament myslí opak, pak má být záměr podporovat kinematografii porovnáván s jinými veřejnými zájmy v rámci sestavování státního rozpočtu a nemá být financován z mimorozpočtových zdrojů a tím privilegován oproti jiným veřejným výdajům.
 
I nadále považuji za neobhajitelné a nijak neodůvodněné, že stát tímto způsobem hodlá podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport. Stále nevidím žádný důvod, proč by právě filmoví producenti a další podnikatelé v kinematografii měli být privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům.
 
Přesto, že organizace financování filmového průmyslu prostřednictvím Státního fondu kinematografie je v novém zákoně propracovanější a sám Fond má nově podléhat přísnější veřejné kontrole, než tomu bylo podle zákona, který jsem vrátil před šesti lety, jde spíše o technická dílčí vylepšení. Sama podstata zákona zůstává chybná. Domnívám se, že skutečným problémem současné české kinematografie není ani tak nedostatek financí - i za málo peněz lze natočit velmi dobrý film - ale spíše nedostatek tvůrčí invence.
 
Jsem přesvědčen, že Sněmovna by se nad přijatým zákonem měla ještě jednou zodpovědně zamyslet.