V Senátu byl schválen návrh zákona omezující hlasitost reklamy televizního vysílání. Je to vzácný příklad shodného názoru na věc, a to jak poslanců, tak senátorů. A taky aby ne, vždyť jsme tento poslanecký návrh připravili ve shodě napříč politickým spektrem! Měli jsme pocit, že v jednotě plníme přání veřejnosti - proboha ať už ta reklama přestane řvát! Jistě naprosto oprávněné přání nás všech, tedy jak politiků, tak i veřejnosti.  Ale má to jeden háček. Bylo nezbytně nutné vynakládat veřejné peníze na platy nás zákonodárců, na práci nad takovým zákonem? Podle mne nikoliv.

Problém hlasitosti reklamy se táhne již několik let a televize neposlouchaly své klienty, tedy diváky, kteří jasně dávali najevo názory a naopak bez zardění plnily přání zadavatelů reklamy. Nečinně a vědomě vysílaly reklamy s vyšší hlasitostí než je běžný program. Jistě nic neporušily a reklamní agentury jim dodávaly již hotové spoty, do kterých nesměly zasahovat.

Ve většině domácností ovšem díky tomu vypadá sledování oblíbeného pořadu tak, že když začne jekot sdělující úžasné vlastnosti čehosi, co divák nejspíš ani nepotřebuje, každý ihned začne sahat po dálkovém ovládání a ztišuje, aby za pár minut zase hledal ovladač, protože neslyší, jak jeho pořad pokračuje.

My politici jsme vyslyšeli smutné volání občanů a připravili, projednali a schválili zákon, který to těm televizím zatrhne.