U toho prvního se nic jiného ani nedalo očekávat a zmíním jej jen velice stručně. Návrh zákona o důchodovém pojištění předpokládá v příštích letech valorizaci důchodů pouze z jedné třetiny inflace. Mimochodem desítky miliard Kč, které chce stát vyplácet církvím (nejsem si zcela jist termínem vracet), budou valorizovány v plném rozsahu. To znamená, že koupěschopnost jednoho milionu našich důchodců dále poklesne. Vzhledem k tomu, že starobní důchody u nás již nyní patří k nejnižším v Evropě, budou se zejména osamoceně žijící senioři dále propadat pod hranici chudoby. I ministr Drábek, o jehož sociálním cítění nemám bůhvíjaké iluze, přiznal, že se mu zákon nepředkládá lehce. Nicméně úsporu 40 miliard korun, kterou zákon přinese, si pochvaloval.

Pokud kolegové z lavic v pravé části jednacího sálu hlasovali podle svého vědomí a svědomí, jak tvrdí, a nikoli podle partajních direktiv, žasnu nad jejich vírou v opodstatněnost takto adresovaných škrtů.

Druhé odmítnutí si pan ministr vysloužil svým návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V mediích se následně objevily hrubě zkreslující informace o tom, že Senát odmítá rodinný typ péče o ohrožené děti a podobně a preferuje péči ústavní. Protože jsem svým vystoupením přispěl k zamítnutí návrhu, pokusím se i přes komplikovanost problematiky postoj Senátu svými argumenty vysvětlit.

Česká republika se čas od času stane terčem kritiky širokého spektra kritiků od úctyhodných mezinárodních institucí, přes různě důvěryhodné aktivistické spolky až po zcela nekompetentní celebrity à la madam Rowlingová. Jedním z důvodů předložení zákona o sociálně-právní ochraně dětí je kritika péče o ohrožené děti v České republice. Přesněji řečeno fakt, že u nás je větší procento takových dětí v ústavní péči, než je evropský průměr. Nic víc a nic méně.

Češi příliš vybočují, je třeba procenta srovnat a zbytečně nezkoumat příčinu tohoto jevu. Přišlo by se třeba na to, že je to vlastně vizitka dobré terénní práce odborů sociální ochrany dětí. Ty nepřipustí, aby děti vyrůstaly v kriminálním či sociálně neúnosném prostředí, aby nežily na ulici jako v některých západoevropských velkoměstech, či ve výkalech a odpadcích, jako v osadách východního Slovenska a Maďarska. Tedy jevy ze zemí našich kritiků. Druhý důvod předložení návrhu vidím bohužel v úzkých skupinových zájmech, což dále vysvětlím.