Zatímco od úmrtí F. X. Šaldy uplynulo letos na jaře 75 let, od Vančurova zavraždění na pověstné kobyliské střelnici během tzv. druhé heydrichiády r. 1942 uplynulo o pět let méně. Oba se v mnohém lišili, ale neméně bylo toho, co je naopak spojovalo. Vyplývalo to nejen z bouřlivé doby třicátých let, ale i ze společné příslušnosti ke generačním avantgardám rodící se moderní české kultury a umění zejména v jejím prvorepublikovém období.

Liberecký rodák František Xaver Šalda byl vůdčí osobností tzv. devadesátníků, první generace české kultury, která zcela dosáhla a v něčem i překonala zahraniční vzory, ke kterým se vztahovaly generace předcházející: jak tzv. ruchovci (národní škola), tak světověji založení lumírovci. Pomník, který si vybudovala, manifest České moderny (1895), byť zapomínán a opomíjen, zůstává stále aktuálním a živým. A živým zůstává i Šaldovo rozsáhlé dílo a mravní i badatelský odkaz.

Univerzitní profesor s maturitou se ke svékritice patosem a inspirací dostal před 120 lety vlastně nedopatřením, když se snažil zdůvodnit a obhájit svůj přístup k vlastní literární tvorbě. Příležitostný odskok se stal životním posláním a posléze i náplní jedinečného ŠALDOVA ZÁPISNÍKU, monoautorského periodika, která stránku za stránkou po devět let posledních let kritikova života (1928-1937) neúnavně sledovalo nejen vše zajímavé a podnětné ve světě zejména písemného umění, ale i ve veřejném prostoru první Československé republiky. Bylo to v době, kdy tento svérázný arbiter elegentiarum měl za sebou již většinu svého rozlehlého a neopakovatelného díla.