Osmatřicet miliard poputuje na řešení problémů eurozóny. Přitom ani finančníci netuší, jak se bude situace vyvíjet. Za socialismu jsme všichni přispívali na Fond míru a solidarity Národní fronty. U pokladny, kde jsme dostávali výplatu, stával funkcionář už rovnou se seznamem, kdo kolik odevzdá. Částka byla závislá na výši platu. O dobrovolnosti se mluvit nedalo, přání strany a vlády bylo jasným rozkazem. „Stejně to jde na papaláše, jinak z toho nikdo nic nemá,“ říkával Franta Řehoř, montér z Pardubic, který si každou přestávku namísto hraní mariáše četl Svobodné slovo. Fond solidarity byl pro rozvojové země, měl alespoň tu logiku, že my, bohatší, jsme přispívali chudším.
Dnes jsme se posunuli o několik stupňů. Namísto stokorun od jednotlivců se dnes vybírají miliardy od států. Neříká se tomu dar, ale půjčka. Peníze nejdou do rozvojových zemí, ale Mezinárodnímu měnovému fondu, který je použije pro Řecko. A v závěsu za ním už stojí Portugalsko, Itálie, Španělsko a Irsko.
A je jasné, že se tato krize dotkne i Česka. Prý je dobře, že na to máme. Už jednou jsme na záchranu Řecka půjčili, teď „půjčujeme“ znovu. Ze státního rozpočtu – čili z daní – se zatím zaplatí jen rozdíl ve výnosu z úroků. Přitom se zvyšují daně, zdražuje se, benzín máme nejdražší v Evropě. Výčet položek k utahování opasků se stále rozšiřuje. Lidé se právem obávají budoucnosti.
Konec téhle story je v nedohlednu. Je to o to děsivější, že naši představitelé nám nedokáží nalít čistého vína: přání Unie je rozkazem. Tváří se, že přání Unie rovná se spolupráci. Kdo tedy hájí zájmy občanů tohoto státu? Opravdová spolupráce by podle mého názoru znamenala zeštíhlení aparátu EU, vytvoření federace států a jejich návrat k vlastním měnám.
Kdyby se opravdu demokraticky zeptali politici lidí, kolik kdo chce dát na novodobý fond solidarity, asi by vše vypadalo jinak.
Jaroslav Masopust, předseda KV SPOZ Liberecký kraj
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Spoz.cz
