Brusel tvrdí, že do krize nás dostaly banky a finanční trhy. Není to pravda. Politici totiž v minulosti označili státní dluhopisy jako bezrizikové a oproti jiným investicím, u kterých nařídili bankám tvorbu finančních rezerv, si banky na kupování státních dluhopisů rezervy tvořit nemusely. Současně s tím jim přes dohledové bankovní orgány nařídili poměr mezi investicemi do tzv. rizikových (tedy všech ostatních) investic a bezrizikových, tedy státních dluhopisů. Banky tak byly fakticky přinuceny kupovat státní dluhopisy právě a jedině kvůli politikům, kteří v minulosti pokřivili bankovní a finanční trh zvýhodněním státních dluhopisů oproti ostatním finančním nástrojům. Je to obdoba amerických hypoték. Do doby, než je státními garancemi politici po roce 2001 zvýhodnili oproti ostatním tržním investicím, patřily mezi nejbezpečnější investice na světě. Jak zásah politiků nakonec dopadl jsme pocítili i my v Evropě.

Volání po rozpočtové zodpovědnosti a vyrovnaných rozpočtech skrze unijní summity jsou trapná. V Bruselu sedí téměř do jednoho ti, kteří se před tím sami aktivně podíleli na zadlužování svých států v roli národních politiků. Máme pro to u nás staré známé „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Nevšiml jsem si, že by nějaká bruselská regulace zakázala dát do ústavy členského státu závazek vyrovnaného rozpočtu. Na skutečnou rozpočtovou odpovědnost, jejíž základ je ve vyrovnaném státním rozpočtu, politici Evropskou unii nepotřebují. Na to jim stačí vlastní odpovědnost doma a odvaha. Na to nepotřebují příkaz z Bruselu. EU jim ve finále v tomto případě slouží jen k tomu, aby přenesli vlastní předchozí odpovědnost na jiné, tzv. sdílenou solidaritou ji rozprostřeli mezi 500 milionů lidí a v případě přijímání politicky nepopulárních opatření, které jdou proti jejich předvolebním slibům, se mohli vymluvit právě na Brusel.