V politice to tak chodí, že člověk ne vždy získá funkci (a související odpovědnost), ve kterou doufal, a že někdy naopak získá pozici, na kterou by se ani neodvážil pomýšlet. Každopádně by k výbavě každého politika mělo patřit, aby nezpychnul, když uspěje, ale aby také neztratil hlavu, když neuspěje.

Mířím tím samozřejmě k tomu, co v posledních hodinách předvádí můj, dnes už bývalý, stranický a poslanecký kolega Michal Doktor. Vždy mi byl blízký svým jednáním, vystupováním, ochotou vstřebávat nové věci, snad mohu říci, že jsem ho měl lidsky rád, přesto dnes musím konstatovat, že způsob, jakým kolem sebe kope, je nešťastný a na hranici vkusu, ne-li za ní.

Také jsem ve své politické kariéře mohl mít několikrát pocit, že jsem byl nespravedlivě opomenut. Naposledy po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010, kdy mnou vedená středočeská kandidátka velmi uspěla a získala v kraji 23,87 hlasů. Mohl bych v takové situaci zaplakat, že na mě nějak po volbách všichni zapomněli a že je politika nespravedlivá a kdovíkým řízená, a pak odejít s nějakým velkým prásknutím dveří, které by média nepochybně s radostí zaznamenala. Neudělal jsem to, dokonce mě to ani nenapadlo, protože podle mého k politice teatrální odchody nepatří. Naopak, kdo chce být politikem, musí každý neúspěch akceptovat jako šanci poučit se a být příště lepší, připravenější. V politice, kde se pravidelně skládají účty jak uvnitř strany, tak před voliči, totiž nic není napořád a nějaké "příště" vždy do jednoho, dvou let přijde.