Principiálně hlásají loajalitu se společností a vzepřou se jen tehdy, je-li jim na místo všemohoucího a milosrdného Boha podstrkováno něco jiného. Také se neúnavně snaží připomínat společnosti, v níž žijí, že dosud lepší mravní zásady než Desatero nikdo nenašel a že je pro všechny výhodné se jím řídit. V tom s nimi jen málokdo nesouhlasí. Horší je to s nekompromisním Kristovým požadavkem „miluj bližního svého jako sebe samého." Kdo je můj bližní a jak ho milovat, když mi rozum říká, že to není člověk právě dobrý?

Přemýšlet jako Kristus - tak zní odpověď. Proto se v přímluvách při mši svaté objevují prosby, aby ti, kteří nesou v zemi odpovědnost, měli dar moudrosti. Nejmenují se politické strany ani konkrétní osoby. Počítá se s tím, že je jim „mnohé dáno", proto se od nich mnohé očekává, a zklamou-li, připomeňme, že „honor delictum auget", přečin ve vysokém postavení, je horší než v bezvýznamném. Obecná prosba však stojí vedle důležitější, aby každá duše byla zachráněna. Proto i malý posun ve slovech, každé pokorné gesto a signál, že bližní nechává na sebe působit pozitivní sílu plynoucí z liturgie, věřícího naplňuje nadějí. Věřící je přející. Kéž by i v 21. století z některých Šavlů byli Pavlové.