Naše ekonomika je navázána pevnou pupeční ekonomickou šňůrou s eurozónou, závisí na ní odbyt našich výrobců, a tím i mnoho pracovních míst. Současný propad směnného kurzu koruny dokazuje, jak intenzivní ta provázanost je. Bude-li se špatně dařit Německu, bude se tím hůře dařit nám: i zde vždy platí, že košile je bližší než kabát. Proto nejen podle mého názoru má Česká republika zájem na silné a stabilní eurozóně, zejména na vztazích s Německem, s nímž nejintenzivněji obchoduje.

 Proto je obtížné pochopit to naše lavírování, když snahu o stabilní vyrovnané finance chtějí pevněji zakotvit i země eurozóny: bude-li stabilní eurozóna, budeme i my finančně stabilní, a tak na tom můžeme jedině vydělat.

 Anebo ty deklarace o rozpočtové vyrovnanosti jsou jen řeči, které vláda nemyslí vážně? Pokud jde o vážně myšlenou snahu, pak nám nemůže vadit, že Evropská komise ověří, že návrh státního rozpočtu je vskutku vyrovnaný. V tom případě ale výkřiky o hrozbě ztráty rozpočtové suverenity jsou liché. To tím spíše, že (1) nejsme (zatím) v eurozóně, k jejímž členům toto rozpočtové ověřování má směřovat primárně, (2) EU tak jako tak nebude moci zakázat českému parlamentu přijmout jakýkoliv rozpočet. Chápu ovšem, že toto nemusí vonět vládě premiéra Nečase, když je schopna předložit parlamentu rozpočet, o jehož nereálnosti vědí všichni již při jeho schvalování.