Česká republika se stala nejvíce „nezávislým" státem na světě - nezávisí totiž na ní naprosto nic. Už více než pětiletá absence jakékoli ucelené a přitom rozumné zahraničně-politické vize a české mezinárodní praxe je v nedávné, ale i v dávnější a dávné minulosti Čechů bez příkladu.

Tento rozkladný proces nastal po volbách v roce 2006, resp. po nástupu Topolánkovy vlády. Česká pravice v té době zúžila zahraniční politiku země na pouhé tři otázky: americký radar, odmítnutí Lisabonské smlouvy (LS) a bezvýhradná podpora Izraele.

Jenže shořela jako papírový čert. Radar, oblíbenou Topolánkovu, Vondrovu a Schwarzenbergovu hračku, jim sebral jedním nočním telefonátem Obama. A to i díky ČSSD, v čele které jsem tehdy stál, a její aktivní protiradarové politice. Část ODS nakonec v parlamentu musela souhlasit s Lisabonskou smlouvou. Pak nezbylo i prezidentovi nežli ustoupit, byť kapku dehtu do sudu medu stačil ukápnout. V. Klaus a jeho souputníci z ODS v souvislosti se schvalovacím procesem kolem LS nicméně Evropskou unii trochu pošponovali. Vlastně ji hodně pošponovali. A konečně vášnivou ideu výše uvedeného pravicového tria politiků, totiž uspořádat za českého předsednictví EU první summit EU - Izrael, české pravicové vládě zatrhli samotní její pravicoví spojenci v Evropě.

Základy dnešní zahraniční politiky země na ose Hrad - Strakova akademie - Černín položila už Topolánkova vládní squadra. Stručně lze tuto politiku shrnout takto: nedělat v zásadě nic. A diplomacii vlastně simulovat.

Současný vládní tým rozvinul tento přístup a styl skoro k dokonalosti. Průzračně a čistě tuto novou "filosofii" české zahraniční politiky formuloval ministr Schwarzenberg. Podle našich médií prý moudře pravil: " Pokud se do toho budeme míchat, můžeme to jen zkomplikovat". Mluvil o Evropě, Libyi a Česku, ale zřetelně přitom zformuloval svůj vlastní ideál českého mezinárodního působení vůbec. Rakousko-český aristokrat se tak myšlenkově důstojně zařadil do společnosti nedávno zesnulého někdejšího " gazovika ", ruského premiéra Viktora Černomyrdina (toho, kdo společně s Jelcinem přivedl v roce 1998 Rusko k bankrotu). Do historie vešel tento dobrý muž hned několika výroky, ale zvláště jedním, hodným - jak se dnes ukazuje - i K. Schwarzenberga: " Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky".