Prý sama „říše Zla“, a jak se náhle poroučela! Nikdo také nepředpověděl finanční, ani hospodářskou, ba ani dluhovou krizi, a nikdo dnes neví, jestli ty krize končí, nebo teprve začínají. A kdo si loni dokázal představit, jak dobrovolná smrt mladého Tunisana otřese arabským světem? Nevíme, jestli se planeta, na které žijeme, otepluje nebo ochlazuje. Jen se nestačíme divit, jak počasí divočí.

Čím toho víme víc, tím méně rozumíme. Čím se informace šíří rychleji, tím méně je umíme složit do smysluplných a předvídatelných celků. Státníci ani té nejbohatší a nejmocnější země světa si nedokážou opatřit tolik spolehlivých analýz, aby nedělali hrubé chyby, když už se rozhodnou vyrazit na trestné výpravy. Chyby pak stojí životy statisíců.

Máme všechny informace, ale zjevně nevíme, co s nimi. Úspěch slaví ti, kdo nám to sdělují natvrdo. Naposledy Nassim Taleb se svou Černou labutí. Knihou o tom, že leccos bývá úplně jinak, než si všichni myslí, a že bychom s tím měli počítat, ale že to asi nedokážeme.

Viditelná ruka globálního loupežníka Zároveň se jinde dozvídáme, že svět možná spěje k válce. Kterou si samozřejmě neumíme představit. Tím méně ji předvídat: kde, kdy, kdo proti komu. Nejsme ale v situaci podobné roku 1914? Výměna světového hegemona, všudypřítomná krize politických elit? Tehdy také nikdo netušil, co přijde.

Stalo se to všechno moc najednou: svět na začátku devadesátých let dostal přímo závrať z optimismu, protože se zdálo, že je před námi volné moře svobody, věčný mír a že nám kyne prosperita.