Původní záměr omezení produkce skleníkových plynů je správný a pro lidstvo naprosto zásadní, ale zavedený systém emisních povolenek k tomuto cíli nesměřuje. Dnes už navíc nikdo nevidí ani účel systému a obecně mu rozumí jen málokdo. Evropská komise uvádí, že v roce 2010 byly emise sníženy o 8 % oproti roku 2005. Jiné výzkumy, jako například UBS Investment Research však uvádějí, že při vynaložení 287 mld. USD, které dosud ETS stál, by bylo možné snížit emise až o 40 %, pokud by ale byly investovány přímo do snižování emisí. Pravdou je to, že z obchodování s emisními povolenkami se stal výnosný finanční byznys a namísto nástroje na omezení znečištění se povolenky proměnily v běžný finanční derivát. Systém povolenek, je proto principielně špatné opatření vycházející z mylného přesvědčení, že ochranu životního prostředí lze řešit tržními prostředky. Jenže bojovat s kšeftmany na jejich vlastním bitevním poli je vždycky předem ztracený boj. Z povolenek jsou dnes prachsprosté cenné papíry, se kterými kšeftuje kdekdo. Nakonec i český stát, aby se na tom také přiživil, na tyto povolenky dokonce uvalil darovací daň. Namísto nástroje ke snižování emisí pro ochranu životního prostředí se z ETS stal stroj na peníze, který nejenže životní prostředí nechrání, ale doslova na něm parazituje.

Je nejvyšší čas s tím něco udělat, jenže se zdá, že to Evropská komise vzala za špatný konec. Podle ní není největším problémem celková nefunkčnost systému, ale nízká cena emisních povolenek nemotivující ke snižování emisí CO2. Ano, čtete dobře, problémem není to, že nedochází k předpokládané redukci CO2, ale je jím nedostatečná motivace ke snižování znečištění. Evropská komise proto chce zvýšit cenu povolenek výrazným zmenšením jejich objemu dostupných pro třetí fázi, místo toho, aby začala vážně uvažovat o smysluplné změně neúčinného a kolabujícího systému.
Proč se Komise brání zásadnější revizi, v čím zájmu je pokračování v nastaveném systému? Hlavním zastáncem zachování systému jsou finanční trhy a banky, přes které se transakce provádějí. Dále to jsou například firmy, které v emisních povolenkách vidí potenciál pro svůj další byznys, jako jsou ropné společnosti Shell nebo Total. Překvapivě to jsou i některé environmentální organizace nebo například i strana Zelených v Evropském parlamentu. V neposlední řadě jsou zastánci systému například firmy, které dostaly tolik povolenek, že skutečně nemusí snižovat emise, ale ještě k tomu může přebytek zpeněžit a dobře si tím přivydělat. To je příklad i našich znečišťovatelů, kdy například ČEZ získal zdarma přebytečné povolenky v hodnotě kolem 2,6 miliard Kč. Dalšími štědře obdarovanými byly společnosti Arcelor Mittal nebo EP Holding.

Celý systém povolenek trochu připomíná kupčení s odpustky v 16. století, kdy bylo možné se ze spáchaného hříchu vykoupit. Obdobně je možné se za škodlivou činnost vykoupit povolenkami, což je forma novodobých odpustků, ale stejně dnes jako v minulosti odpustek vinu neodčiní. Pokud chceme redukovat emise, a je na tom společenská shoda, pak je třeba to řešit systémem limitů, důslednou kontrolou jejich plnění a tvrdými tresty za jejich porušování. Pokud přece pokládáme nějakou činnost za škodlivou, tak zdaňování této činnosti nebo dokonce povolenky nejsou nic jiného než spoluvina.
Řešením celé situace je přechod k tzv. nízkouhlíkovému hospodářství, tedy hospodářství s minimálními emisemi CO2. Možná je to cíl odvážný, ale nikoliv nedosažitelný. Namísto sanování prohnilého systému povolenek nebo neplněných a bezzubých strategií na snížení emisí o 20 % do roku 2020, by Evropská komise měla připravit jízdní řád možných kroků a následně vytvářet legislativu, abychom se nízkouhlíkovému hospodářství alespoň přiblížili. Pokud by byl jízdní řád připraven, pak bude potřeba vytvořit politický tlak na další silné hráče jako je USA a Čína, aby zavedly stejný postup. Evropa k tomu sílu rozhodně má, ale musí jednat jasně, rozhodně a jednotně.