I v Turecku vzbudí člověka volání muezínů k ranní modlitbě. Bylo to asi 15 minut před šestou. Spíme v nejvyšším patře hotelu Sheraton, odkud je krásný výhled na zasněžené hlavní město. Ankara je 1100 metrů nad mořem, u nás by bylo v této nadmořské výšce sněhu metr, ale tady je jen pár centimetrů. V rozlehlém prezidentském apartmá je tolik květin, že manželka trefně poznamenala, že to tady vypadá jako v krematoriu.

Druhý den naší turecké cesty začínáme milým setkáním s pracovníky našeho velvyslanectví (a jejich rodinami), což s manželkou považujeme za důležitou součást každé naší cesty tohoto typu. Chceme mít představu o tom, kdo nás ve světě reprezentuje.

Následující zhruba tři čtvrtě hodiny letíme na jihovýchodní pobřeží Turecka, do jižní Anatolie, zhruba nad Kypr a vedle Sýrie. Podnebí je tu úplně jiné, přímořské, sníh a mráz tu nikdy nemají. Ulice a silnice jsou lemovány stromy, obsypanými pomeranči, mandarinkami a citróny. Sice mírně prší, ale po Praze a Ankaře je to příjemná změna. Mezinárodnost dnešního světa je téměř absolutní, je tu jeden obchodní dům známých značek za druhým. Nic specificky tureckého tu nevidím. Snad jen občasné mešity. Všude je ale dálnice, žádní oslíci, kteří tu dominovali v minulosti.