V srpnu roku 1977, v polovině trvání Brežněvova režimu v Sovětském svazu, představil britský novinář Bernard Levin úžasnou prognózu konce 20. století. Do londýnských Times napsal, že sovětské impérium padne v roce 1989. Správně předpověděl nejenom načasování, ale i to, proč se tak stane: nebude to z důvodu vnějšího tlaku, ale z vnitřní nespokojenosti obyvatel Sovětského svazu. Předvídal, že ti, které sovětský systém vynesl vzhůru, v něj ztratí důvěru a změkčí svou vládu nad společností. Domníval se, že k tomu dojde při dvoustém výročí pádu Bastily. Věřil, že lidská touha po svobodě a slušné společnosti nemůže vyhasnout. (…)

Po roce 1989 se zdálo, že revoluční levice, která chtěla pohřbít kapitalismus, už definitivně odchází ze scény, neboť selhání komunismu bylo obrovské. Nedávno si však v USA zvolili prezidenta, jehož životopis je v historii prezidentské funkce nejlevicovější ze všech prezidentů, které v USA měli, a my v Austrálii máme vládu a ministerskou předsedkyni s podobným politickým zaměřením. (…)

V 19. století udělal podobnou předpověď Dostojevskij. Ve svém románu Běsi, vydaném v roce 1872, předvídal brutalitu a vraždění, které nastanou, když se k moci dostane jeho generace ruských revolucionářů. Dostojevskij také velmi přesně popsal sociální prostředí, které tyto radikály vytváří. Nebudou to dělníci, rolníci nebo nevolníci, nebudou chudí, hladoví a nevzdělaní. Budou vycházet z prostředí intelektuální a umělecké avantgardy. Budou se považovat za výkvět společnosti, za elitu. Budou si myslet, že je jejich intelekt a způsoby chování předurčují být nadřazenou kastou, oddělenou od kulturního mainstreamu. (…)

I když měla většina radikálů, které Dostojevskij popisoval, religiózní výchovu, vzdali se náboženství ve prospěch sekulárních cílů, kterým byli ochotni podřídit svůj život i za ně život položit. Považovali se za jedince s nejvznešenějšími ideály, kteří budou měnit svět a lidstvo k lepšímu. Jejich odmítnutí náboženství je však zbavilo jakékoli morálky a jejich ambice je rychle dovedly k vraždění těch, kteří jim stáli v cestě. V Běsech byl jejich prvním cílem jeden z jejich revoluční skupiny, když se z ní snažil odejít. Kdyby se toho dožil, Dostojevskij by asi nebyl překvapen tím, co dělali bolševici a maoisté, jejichž miliony mrtvých zahrnovaly mnoho jejich vlastních spolupracovníků.

Potom přišli sociální demokraté. Z pohledu revoluční levice byli naivní. Lenin je označoval za „užitečné idioty“, kteří se stali pomocníky revolucionářů, aniž si toho byli vědomi. I to ve svých Běsech Dostojevskij předpověděl. (…)

Vláda premiérky Gillardové je řízena menšinou mladých idealistů a starých marxistů ve straně Zelených způsobem, který stále více připomíná onen Leninův výrok. (…) Chce, aby lidé v Austrálii přijali státem nadiktované způsoby chování, projevu, sexuálního chování a rodičovství, objemu tuků v těle, atd. (…) Hlavním cílem levice dnes není demokracie nebo svoboda, ale konformita. (…) Levice si myslí, že ji tvoří nadřazeni jedinci, kteří mají právo diktovat ostatním, jak mají žít.

V současnosti však sociální demokraté čelí historickému okamžiku pravdy. Dnešní dluhová krize definitivně ukončila éru keynesiánské ekonomie s její důvěrou v nikdy nekončící rozpočtové deficity. (…) Nic to neilustruje lépe než osud Georgia Papandreoua, který byl politickým idealistou, lídrem Panhelenistického socialistického hnutí (PASOK) a od roku 2006 je i prezidentem Socialistické internacionály. V listopadu 2011 však musel rezignovat. Žádná kapitalistická ekonomika nemůže fungovat na principu radikálního přerozdělování podobného socialismu.

Dostali jsme se do éry politické nudnosti a tuctovosti, kde není místo pro nic heroického a mladí lidé to považují za vakuum, které je třeba něčím vyplnit. (…) Vidíme to na Occupy Wall Street protestech a na pokusu znovu uvést v život staré marxistické debaty o zlých bankéřích a kapitalistech. (…) Témat, které se mohou stát potenciálem pro poškození společnosti Západu, je bohužel mnoho. (…)

Jak si však před 35 lety všiml Bernard Levin, hlad po svobodě přetrvává. Levice s námi sice bude pořád, ale vždy budou existovat i její protivníci, obhájci svobody.

Why the Left Will Always Be with Us, Quadrant, January–February 2012. Keith Windschuttle je australským publicistou, autorem a dlouholetým šéfredaktorem časopisu Quadrant. Úryvky vybral a text přeložil V. Klaus.

V únorovém Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku se dočtete:

Václav Klaus: Svobodný muž v nesvobodném světě
Stanislava Janáčková: Rozpočtová unie je pseudořešení
Jan Skopeček: Nekrolog – William Niskanen
Robert Holman: Recenze – V. Tomšík: Ekonomie a zdravý rozum