Téměř každé ráno sáhnu po svém iPadu a přečtu si noviny i novinky, idnesy a aktuálně a nejméně dvacet dalších ikon postupně otevírám. A jak jinak, hlavou se mě ihned honí myšlenky.

Církevní restituce, zdá se, mají být politickým hitem podzimu. Koalice očekává vděk za prosazení církevních restitucí od věřících, opozice zas klouže po naštvaných občanech,  jen tak tak vyživších z malé penze či dokonce podpory, bojící se ztráty zaměstnání, kteří spořivše přihlíží makročíslům o desítkách miliard, které se mají navracet „tady a teď“ církvím. Logicky pak Morava je shovívavější, tam je křesťanská víra silnější a věřící početnější,  proti již dlouhodobě ateističtějším Čechám, které spíš věří globálnímu oteplení než něčemu myšlenkově hlubšímu. Tradice, výchova a také jisté dědictví.

Přemítám, proč bychom měli vyrovnání s církvemi odmítat? A pokud ano, proč? Je přece nezbytné vyřešit patové situace existujících nemovitostí tak, aby co prokazatelně církve jest (resp. bylo) mohlo být bezodkladně vráceno. Pokud jde o finanční plnění, pak registruji několik otazníků.

Lze vůbec finanční plnění restitucí odůvodnit co do času a výše?

Jsou veřejnosti známa fakta, že církev a duchovní jsou již po desetiletí placeni státem a ví každý, kolik to ročně dělá, aby si mohl udělat bilanci? Zrušili jsme jen církevní tajemníky, kterými stát ovládal církev, jinak nic.