Ve sdělovacích prostředcích jsem několikrát zmínil „Černou knihu komunismu“, a to ještě před jejím českým vydáním. Publikaci nakladatelství „Paseka“ se dostalo veliké popularizace v tisku i v televizi, pražská veřejnost měla možnost se seznámit na besedách i s některými autory. To byla u vědecké knihy pozornost naprosto nečekaná a nebývalá. Stojí za to se zabývat argumentací, která je tu obsažena, protože nedávno se objevily opět antikomunistické útoky a dokonce bývalý litevský president Vytautas Landsbergis navrhl zákaz komunistických symbolů. V roce výročí vítězství nad fašismem!

 V minulých letech vyšla v České republice řada pozoruhodných historických děl, aniž by se sdělovací prostředky trochu namáhaly to veřejnosti sdělit. Příklad za všechny: František Šmahel vydal jako výsledek celoživotního bádání (věřím, že k němu ještě hodně přidá) čtyři svazky své „Husitské revoluce“ (poprvé vydáno 1993, podruhé 1995-1996). Vynikající dílo, které by za normálních okolností bylo zralé na státní cenu. Je ironií osudu, že daleko větší publicitu měl spis o jiném rodáku z Trhových Svin, Emilu Háchovi (aniž bych chtěl snižovat autora – naopak Tomáš Pasák se odvážně pustil na málo prozkoumaný terén a jenom díky nepřízni režimu neměl všechny podmínky pro završení své práce).   Jsou i jiná vynikající díla, která prošla bez povšimnutí, ať už šlo o původní práce domácí či překlady. Třeba Kořalkova výborná monografie o Františku Palackém nebo Gombárův přehled moderních dějin islámských zemí.  Ale „Černá kniha komunismu“ měla najednou výhodu přízně mediálních reflektorů. U nás, i jinde.

Proč? Na to odpovídá sám vydavatel knihy Stéphane Courtois. „Loučení s myšlenkou revoluce, v představě 19. a 20. století, ještě zdaleka neskončilo. Její symboly – rudý prapor, Internacionála, zaťatá pěst – se objevují při každém větším sociálním hnutí. Do módy se znovu dostává Che Guevara. Aktivní jsou otevřeně revoluční skupiny,…“ Courtois sice mluví o tom, že tyto skupiny odmítají kritické hlasy o zločinech svých předchůdců, ale skutečnost je poněkud jiná. Komunistická levice se v několika vlnách sama pokusila o kritické vyrovnání s omyly i zločiny, které se v chybném procesu ztotožnění idejí s institucemi nakupily. Courtois sleduje průhledný cíl, klade-li rovnítko mezi nacismus a komunismus. Žádný nacista u moci se nepokusil o kritické přezkoumání minulosti, omluvit se za to, co poškodilo jedince i společnost, zjednávat nápravu a kriticky reflektovat předpoklady systému. Komunisté to opakovaně dělali a dělají. Mezi komunisty jsou většinou ateisté, přesto ale vědí, že „pokání“ je věc každodenního zápasu a nikoli gest. Naproti tomu papež své „nostra culpa“ měl vyřknout až roku 2000, o jednotlivých velmocích ani nemluvě. Ty to dělají vždy zdráhavě a pod tlakem.  „Černá kniha“ nepřináší objevy, ale dokonale zapadá do kontextu devadesátých let. Lidé jsou přesvědčováni, že nejsou alternativy, že je konec „velkých vyprávění“ (jak říká Jean-François Lyotard), že musíme pokorně přijmout danosti. A do tohoto kontextu patří i diskuse o „Černé knize komunismu“, jež má výrazně konformizační funkci. I v samotné Francii lze do veřejného diskursu přidat na téma „zločiny komunismu“ sotva něco výrazného poté, co francouzskou levicí zatřásla debata o Solženicynově „Souostroví Gulag“.  Materiálově je samozřejmě mnoho nového k dispozici poté, co se otevřely archivy v bývalém Sovětském svazu.