Představitel tohoto hrdiny pan Martin Dejdar se totiž osobně přihlásil k idejím, pro které ti skuteční hrdinové obětovali své životy. Vystoupil ze stínu své herecké role, když jako občan na prahu 21. století (myslela jsem, že upřímně) vyjádřil vlastní postoj v rozhovoru pro Deník.cz. Dostával kvůli ztvárnění Maděry dopisy od komunistů, kteří mu psali, jak říká: “jakým způsobem by mi měli roztříštit hlavu, jakou tyčí, a jak by nás měli všechny pověsit, že to měli udělat dřív... Čili si myslím, že pokud by komunisti svoji moc udrželi, seděli bychom všichni pohromadě v jiné šatně, než je ta divadelní.” A pokračoval “…....a na politické scéně jsou dodneška. Byla podle mého názoru obrovská chyba nastupující sametové garnitury, že nepřistoupila k zákazu komunistické strany. To za prvé. Za druhé považuju za nehoráznost, že nikdo z komunistů nebyl nikdy za nic potrestaný. A za třetí, že se nikdo za celých těch třiadvacet let – ani z pravicových vlád, ani z premiérů – neomluvil politickým vězňům.” Překvapilo mne, jako Jiřího Stránského, že to, co občan Dejdar vytýkal komunistům a premiérům (tedy i Zemanovi) loni v srpnu – mu nevadí u Zemana, když kandiduje na prezidenta? Co se stalo od loňského srpna, že občan Dejdar bez uzardění preferuje na Hradě politika, který dokonce šel požádat o podporu komunistů, nehledě na to další máslo na hlavě v podobě různých kauz z doby svého vládnutí, které má schované pod vychytrale neprůhlednou čepicí?

 Seriál skončil, Maděra se v něm dožil požehnaného věku a tak by si těžko herec Dejdar mohl zahrát v nějakém dalším pokračování, které navíc autoři seriálu vůbec neplánují natočit. Ani ale nemusejí, protože seriál o našich národních reáliích, o našich pevných i rozbředlých postojích ke komunistické ideologii, ztrátě paměti, občanské naivitě či pohodlnosti, zkrátka o relativizaci hodnot a politických dilematech zatížených komunistickou minulostí i přítomností pokračuje – tak říkajíc on-line. Žijeme ho sami - v těchto měsících. Občan Dejdar po roce zapomněl na svoje slova, možná je ani tehdy nemyslel vážně. Vždyť už přes dvacet let žije ve svobodné zemi a může měnit názor kolikrát za rok chce. Jen by člověk myslel, že si takový plivanec do obličeje politický vězeň Stránský stejně jako ti ostatní nezaslouží zrovna od občana Dejdara, který si podle svých slov váží postavy Maděry. Chápu rozhořčení Jiřího Stránského, protože nejde o to, koho ve svobodné zemi svobodně volí pan Dejdar, ale co tím de facto popírá. V tom srpnovém rozhovoru s Gabrielou Kováříkovou národu totiž ještě vzkázal:
 “Lidi se stoupajícími levicovými náladami by si mohli jejím prostřednictvím (Zdivočelé země) provětrat vzpomínky. Protože jedna z nejhorších věcí tohoto národa je ztráta paměti a takové to srabáctví, že si chceme uchovat jen dobré věci.”

 Naprosto chápu, že Jiří Stránský by už nechtěl nyní spolupracovat s Martinem Dejdarem na ztvárnění postavy Maděry. Těm, kteří za to v duchu politické korektnosti odsoudili J. Stránského, chci připomenout, že Maděra není postava z detektivky, ale skutečný člověk – kus svědomí našeho národa, k němuž se připojil kdysi i občan Dejdar. A Srdcerváč má právo říct národu, že už nechce spolupracovat s tím, kdo ho zklamal, komu nevěří. Kritici by měli navíc rozlišovat, že nešlo o žádné vypovězení pracovní smlouvy. Mimochodem i lékař může, není-li možná vzájemná důvěra či kvůli výhradě svého svědomí, odmítnout vzít do péče pacienta. Samozřejmě, nejde-li o akutní pomoc.