Tento ironický nadhled mu zřejmě umožnil, aby se jeho politické odcházení, i když se neobešlo bez kýčovitosti a gest, nezvrhlo v tragickou frašku, v níž se začíná měnit blížící se odcházení Václava Klause. Ten si v poslední době stěžuje na naprostý nedostatek respektu k „autoritám“, který ničí českou politiku. Prý to mají na svědomí jacísi „rozeštvávači“. Nabízela by se na toto téma hlubší analýza než jen povzdechy nad štváči hodné diktátora z třetího světa.

Vždyť je to právě Václav Klaus, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování státu“, jemuž tak či onak v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedá.

Ptám se, čím to, že se nedostává respektu a úcty ani jemu, ani ostatním autoritám, které „jeho“ systém pomohli stvořit? Není tomu snad i proto, že stát, v jehož čele stojí, je ztělesněním „mafiánského kapitalismu“ coby důsledku jeho politiky, před čímž ho velmi důrazně a moudře varoval v polovině devadesátých let Václav Havel? Jistě, stát je v krizi, ale nikoliv kvůli nějakým nespokojencům, nýbrž kvůli klientelismu, korupci a nekompetentnosti. On, coby jeden z hlavních viníků, navíc neschopný jakékoli kritické sebereflexe, nemůže nabídnout žádný recept jak z této šlamastyky ven. Raději bude jako zaseklá gramofonová deska mluvit o tradicích, hodnotách a jakémsi zlatém věku českého národa v minulosti. Ale zároveň i přitvrzuje. Z mírného euroskeptika se stal jakýsi eurofob, kterého zbytek Evropy bere jako raritu. Pře se s levicovými i pravicovými vládami, ba i se stranou, kterou zakládal a je jejím otcem, stranou ODS. Mezi nynějšími kandidáty na prezidenta nevidí sobě rovného.