„Ministři by už neměli strašit, ale dávat naději,“ prohlásil nečekaně premiér Petr Nečas v rozhovoru pro deník Mladá fronta Dnes. Možná se mu doneslo, že rozpočtově zodpovědné škrty ve stínu hrozby „cesty do Řecka“, už jsou zbytečné. Už jsme totiž na cestě…

Stojí za to nahlédnout do statistik, aby bylo zřejmé, v čem spočívá skutečné řecké varování. Pravidelné Výhledy světové ekonomiky, které vydává dvakrát ročně Mezinárodní měnový fond, očekávají další zhoršení řecké ekonomiky - na pokles o 6 procent letos a skoro o 5 procent na příští rok. Už i šéfka MMF Christine Lagarde doporučuje dvouletý odklad dohody o snížení rozpočtových schodků, protože má za to, že tuto dohodu prostě nelze dodržet. Propad hospodářství znamená i propad daňových výnosů. Snaha zachránit to dalšími škrty jen urychluje sestupnou spirálu ekonomické a rozpočtové smrti.

Tlak partnerů z eurozóny, která o tom znovu jednala v pondělí, ovšem sleduje i vedlejší cíl – přinutit k placení daní také ty, kdo zatím přispívali do řeckého rozpočtu nedostatečně, nebo se daním úplně vyhýbali.

Pozorně to sleduje také znovuzvolený americký prezident Barack Obama, jehož vláda nutně potřebuje nové zdroje, nemá-li přepadnout přes „rozpočtový útes“. Nebezpečně narůstající státní zadlužení USA není důsledkem jen krize a nákladných protikrizových opatření, ale také okázalých daňových úlev pro bohaté, které před lety prosadil republikánský prezident George Bush mladší. Za jeho předchůdce, demokrata Billa Clintona byl rozpočet přebytkový. Ti, co mohou platit víc, platí málo, nebo raději - prostřednictvím daňových rájů - vůbec. Dluhy pak vyvolávají strach a lidé šetří, protože může být hůř. Chybějící domácí poptávka oslabuje hospodářství, a to znamená další snížení daňového výnosu, další protikrizová opatření a další nárůst dluhu. Škrty míří i do oblasti vzdělávání a ohrožují konkurenceschopnost země.

Tohle všechno je poučné i pro nás. Rozpočtové příjmy, které zmizely v Topolánkově reformním batohu (a do kterého Miroslav Kalousek přihazuje dodnes), jsou nahrazovány dluhem. Pro vládu byl dluh vítaným pomocníkem v privatizaci lukrativních veřejných služeb – stát na to nemá, levně to prodejme nějakému spřátelenému dobračisku, a to nás zachrání. Jenže nyní už to vládě přerostlo před hlavu. Nejenže byla ve volbách bita jako nikdy, ale začíná ztrácet nad státním rozpočtem jakoukoliv kontrolu.