Ve skutečnosti to, co se hledá, je obnova solidní důvěry, že takové řešení existuje. To není beznadějný úkol, protože víme, kde je chyba. Společná měna měla být průkopníkem další integrace Evropské unie. Měl to být průzkum bojem - národní politické reprezentace neměly před dvaceti lety odvahu toto téma tak otevřeně přednést, ale život se společnou měnou, různé drobné krize a zádrhele měly zřejmě vytvářet situace, které si nové instituce vynutí. Někdy v budoucnosti.

Budoucnost je tady a místo další integrace přinesla nové formy finanční a hospodářské krize. Plán nevyšel, protože bylo příliš dlouho „příliš" dobře. Celkem to fungovalo i bez dalších institucí, jako je odpovídající evropský rozpočet, koordinace hospodářských politik či harmonizace daní. Nikdo je vlastně v tu chvíli naléhavě nepotřeboval. To se změnilo až v posledních dvou třech letech, kdy se budova kácí a spíše než pro stratéga je to úkol pro hasiče. O úspěchu rozhodne, zda v Evropě společně dokážeme správně stanovit priority, co teď, co ve střednědobém období a jak definovat perspektivu.

Kdybychom to však posuzovali jen podle chování české vládnoucí pravice, je situace naprosto bezvýchodná. Částečně proto, že vláda nemá žádný názor, a pokud jej má, není schopná jej veřejně obhájit. Premiér Petr Nečas v úterý znovu odmítl vysvětlit Poslanecké sněmovně, s čím odjíždí na vrcholnou schůzku do Bruselu. Není ochoten říci, jaký máme zájem na zachování eurozóny a čím k němu chceme přispět.

Uvolil se nás informovat jen o tom, že zrušil termín přistoupení ke společné měně - přestože přípravy země pokračují, jak jsme se zavázali při vstupu do EU. A taky že žádné euro bez referenda, pokud by tedy někdy v nejasném budoucnu mělo k takovému kroku dojít. Má tedy značné rozpětí demokratických hodnot - v parlamentu nic, na současné reformní experimenty, kdy šmahem likviduje sociální stát, taky občany nepotřebuje, ale někde v dáli, kde svým vnitřním zrakem tuší euro, tam by se samou demokracií přetrhnul. Teoreticky ovšem.
Ministru financí Miroslavu Kalouskovi je aspoň rozumět - nepřeje si, aby někdo kontroloval a korigoval jeho rozpočty. Ne, že by korekci nepotřebovaly, to se nepokouší ani naznačovat, ale smí si je korigovat pouze on sám. Zákon o státním rozpočtu na rok 2012, který má být příští týden přijat, bude korigován hned na jaře. Tuto novelu už fakticky slíbil. S druhou by mohl přijít v létě. Ta by mohla vydržet do švestek, než přijde Mikuláš (čekejme prý hlavně čerta). Nakonec nám o pár měsíců později nabídne zcela nová čísla při projednávání státního závěrečného účtu, ze kterých se i on sám s překvapením dozví, jak to dopadlo doopravdy. Totéž se v těchto dnech děje i s letošním státním rozpočtem. Schodek 2011 podle ministra Kalouska nebude 135, jak vláda slíbila, ale možná 140 či 150 miliard korun.

Prezident Václav Klaus zpestřil evropskou debatu prohlášením, že posledních 50 let jsme šli rychle, ale špatným směrem. Naznačil to při křtu své nové knihy Evropská integrace bez iluzí, když hovořil o potřebě „odbourání vývoje posledního půlstoletí" a „zastavení likvidace evropských států přenášením jejich pravomocí do Bruselu". Skoro se zdá, že lituje svého podpisu pod dokumenty, kterými Česká republika v devadesátých letech nejprve žádala o přistoupení k EU, a pak je i stvrzovala. Jeho současný pokus o záchranu Evropy má tedy spočívat v tom, že ji obrátí a vyrazí s ní zase zpátky, až někam k Evropskému společenství uhlí a oceli. Přátelsky a tolerantně vzato - zavání to nostalgií po století páry.